1. Cizinec

25. června 2015 v 12:44 | Šanička |  Cesta na vrchol
Sama tomu nemůžu uvěřit, ale myslím, že se mi podařilo najít námět na povídku. Pracovní název je Cesta na vrchol, ale stejně jako Caph si vyhrazuju právo jej změnit, pokud mě napadne něco lepšího, což se doufám stane :D Nemám žádné velké plány dopředu a jsem si docela jistá, že jste někde mohli číst něco podobného. Ale momentálně se můžu zaručit, že jsem na papír hodila jen to, co mi mozek předhazoval, bez hledání inspirace kdekoliv jinde. Zkouškové má opravdu moc člověka donutit dělat všechno kromě učení :D

Teď trochu info, abyste byli v obraze:

Doba po válce, některé věci zachovávám, některé si upravuji. Spíš hodně si jich upravuji :D Postavy klasické, plus některé smyšlené. Zatím bez omezení, kdo ví, jestli to bude pokračovat :D

Nemůžu říct, že by se konal velký comeback, ale občas se tu možná něco objeví.

Tak snad se vám to bude líbit. :)



Hermiona Weasleyová vešla do své kanceláře. Jako každé ráno si pověsila kabát na ramínko do skříně a posadila se za masivní stůl z mahagonového dřeva. Při zařizování místnosti dala hlavně na své pocity. Co naplat, že stůl nebyl zrovna z nejpraktičtějších a působil poněkud staromódně. Podle ní dokresloval spíš atmosféru obývacího pokoje než kanceláře a proto se v ní její klienti cítili příjemněji. Všechno působilo víc domácky.

Rozhlédla se po místnosti. Stěny byly vymalované uklidňující zelenou barvou. Vlastně z nich moc vidět nebylo, protože většina byla skrytá za skříněmi plnými těžkých svazků. Jen jedna stěna zářila. Visel na ní obraz. Bystrá řeka uhánějící do neznáma, jejíž průzračná voda se tříštila o kameny stavějící se proudu na odpor. Kolem byl tichý les, ve kterém se už naplno projevil vliv začínajícího podzimu. Listnaté stromy hrály všemi barvami a jehličnany se jako každý rok zatvrzele odmítaly připojit k barevným hrátkám. Sem tam z řeky vyskočila rybka a rychle sebou zase plácla do vody. Kdekdo by si myslel, že má halucinace, ale v kouzelnickém světě to bylo normální. Stejně jako listí, které sem tam padlo do spárů hravému větru. Hermiona se pousmála. Obraz v ní vyvolával plno vzpomínek. Poprvé to místo spatřila jako malá, když zde s rodiči tábořila během dovolené. Uchvátilo ji. Během války se tam ukryla s Harrym, a přestože měla hlavou plnou strachu a starostí, stejně v ní Deanův les vykřesal jiskřičku naděje. Nezměnil se. Vůbec k němu nedolehly ty strašné zprávy, bolest a hněv, jež se šířily celou zemí. A to ji přimělo po dlouhé době opět doufat, že všechno dobře dopadne. Bylo to rovněž místo, kam se uchylovala při nitrobraně. Pokud měla hlavu plnou myšlenek, které ji zmáhaly, uchylovala se sem. V její práci něco takového potřebovala téměř denně. Proto obraz visel nad pohodlným sofa, kam usazovala své klienty. Mohla příležitostně mezi trpělivým posloucháním na chvilku utéct, aniž by její nepozornost byla odhalena a také uklidnit mysl, pokud ji zaplavovaly její vlastní starosti, které měla jako kdokoliv jiný.

Přivolala si z kabelky diář a nalistovala správnou stránku. Třicátého prvního července 2008. Neměla na dnešek moc naplánovaných schůzek, protože večer měl Harry oslavu dvacátých osmých narozenin a ona slíbila Ginny pomoc s přípravou. Ze stránky na ni koukala pouze poznámka - 9.00 Kurz zvládání vzteku (nový klient).

Povzdechla si. Vůbec to nevypadalo na snadné dopoledne. Tento kurz byl většinou nařízen Starostolcem a ti lidé neměli navybranou. Buď docházet k jejím kolegům do nemocnice svatého Munga, nebo zklidňující pobyt v Azkabanu. Je jasné, že možnost mozkomorů by nikdo nezvolil. Proto všechny pochybné existence rušící pořádek v poválečném světě končily tady. Práce s nimi byla těžká. Přicházeli nedobrovolně a dávali to pořádně najevo. Bylo potřeba přesvědčit je nejen o tom, že nejsou ztracení a stále je jim možné pomoci, ale hlavně tu pomoc museli sami chtít. Museli spolupracovat. Do dnešního dne se Hermiona setkala pouze s klienty, kteří ji vyhledali sami. Bylo úplně jedno, jestli je trápily rodinné problémy, pocity méněcennosti v zaměstnání, či něco úplně jiného. Získala už dost zkušeností, aby jim mohla pomoci. Ale dnes to měla být její premiéra a ona z ní nebyla právě ve své kůži. Snažila se svému nadřízenému vysvětlit, že není tou správnou osobou, byli tu přece daleko zkušenější psycholéčitelé než ona. Ale pan Green z nějakého jí neznámého důvodu trval na tom, že je pro tento úkol ta nejpovolanější.

Znovu se rozhlédla po místnosti. Mezi pohovkou a jejím koženým křeslem stál malý konferenční stolek. Nebylo toho na něm mnoho. Váza s čerstvými květinami, tři krabice papírových kapesníčků, blok, brk a kalamář s inkoustem. Kolegové jí radili, aby všechny potenciálně nebezpečné předměty sklidila. Zvažovala, jestli na ně dát, ale rozhodla se pro svůj zaběhlý postup. Všichni, kdo její kancelář navštívili, se tu cítili příjemně. Frézie ve váze jemně voněly a oknem se dovnitř dobývaly sluneční paprsky. Nedovedla si představit někoho, kdo by tu začal házet věcmi.

O půl deváté se ozvalo zaťukání na její dveře. Byl to Jerry Stone, recepční jejich oddělení.

"Paní Weasleyová, přinesl jsem Vám informace o novém pacientovi," řekl a podával jí poměrně objemnou složku.

"Děkuji, Jerry," odpověděla s úsměvem.

Dívala se za ním, dokud dveře nazaklaply. Teprve poté obrátila pozornost ke koženým deskám na svém stole.

První pergamen obsahoval osobní údaje:

Jméno: Daniel McNamara
Datum narození: 5. června 1980
Místo narození: rodinné sídlo v Derbyshire
Matka: Natalie McNamarová
Otec: Lucas McNamara

Jméno Hermioně nic neříkalo. Ale vůbec nebyla překvapená, že se jedná o tak mladého člověka. Hodně jejích vrstevníků bylo poznamenáno válkou. Hlavně ztrátou blízkých. Domnívala se, že to bude i případ Daniela, protože se mimo jiné dočetla, o smrti jeho rodičů. Dál se probírala úředními záznamy - byly tam stížnosti na rušení nočního klidu, bezdůvodné vrhání drobných kleteb na kolemjdoucí a pár drobných krádeží. Připadalo jí to jako snaha upoutat pozornost. Úplně posledním dokumentem byl záznam z jednání Starostolce s fotografií. Kdyby netušila, že Danielovi je osmadvacet let, byla by se dušovala, že muž na obrázku je mnohem starší. Dávala to za vinu zarostlému obličeji a vlasům sahajícím pod ramena. Vlastně si nebyla jistá, jestli stále šlo mluvit o vlasech…

Bezděčně mrkla na hodinky. Nemohla uvěřit, že ukazovaly 9.30 a stále nikdo nepřicházel. Přirozeně to v ní vyvolalo podrážděnost. Mohla přece svůj čas využít daleko lépe. Třeba pomocí někomu, kdo o to vážně stál. Chvíli se její mysl nechala unášet směrem k drahocennosti jejího času, ale pak se zarazila. Byla profesionál a k tomu patřilo neodsuzovat. Každý přece měl pro své chování nějaké důvody.

9.45

Bubnovala prsty o desku stolu tak netrpělivě, až se fotka v ozdobném rámečku začala třást. Pohled jí sklouzl na malé rudovlasé děvčátko. Její dvou a půl letou dcerku Rosie. Byla pro ni vším. Dodávala jí sílu a pomáhala zapomenout na starosti, které se na Hermionu valily ze všech stran. Když ji dnes ráno vypravovala do školky a zaplétala jí vlásky do copánků, zničehonic se před nimi objevila Rosieina oblíbená plyšová hračka. Nad touto vzpomínkou na první kouzlo své dcerky se zrovna rozplývala, když ji vyrušilo zaťukání na dveře.

"Promiňte, madame, už je tady." Jerryho tón jí připadal zvláštní. Jakoby se mu ten člověk vůbec nezamlouval.

"Děkuji. Pošli ho, prosím, dál."

Vstala. Připravená na cokoliv. Aspoň si to myslela. Ale to, co uviděla, ji dokonale šokovalo.

Do její kanceláře se vpotácel muž. Byl zřejmě o hlavu vyšší než ona, ale nemohla to dobře posoudit, jelikož stál shrbený jako stařec. Otrhané šatstvo, zřejmě o několik čísel větší, na něm plandalo. Byla to směsice nesourodých svršků a podle zápachu, který muž vydával, je nosil už nějakou dobu. Trochu se jí zvednul žaludek, ale rychlé zamumlání zaklínadla ji zachránilo. Neznámý upřel zrak někam k podlaze. Nebylo pochyb o tom, že před Hermionou stál člověk, který už neměl co ztratit. Člověk bez domova. Snažila se nedat na sobě znát tu směsici lítosti a opovržení, kterou v ní vyvolal.

"Dobrý den, jsem Hermiona Weasleyová," představila se a podávala neznámému ruku na pozdrav.

Muž se ani nepohnul. Pohled upíral někam za ni a pobrukoval si. Vypadal duchem nepřítomný, jakoby ani netušil, co se to s ním děje a kde vlastně je.

"Ehm, neposadíme se?" navrhla a zamířila ke křeslu, ukazujíc muži pohovku pod obrazem. Odšoural se na určené místo, posadil se a prohlížel si palce u nohou, jež se dírami v botách draly ven.

¤*¤

"Pane McNamaro, naše sezení je u konce. Sejdeme se zase příští týden ve stejnou dobu, dobře?"

Neodpověděl. To byl teda úspěch. Za celé 3 hodiny z něj nedostala ani pokývnutí hlavou. Nicméně to nevzdávala. Vstali téměř současně a nebýt toho, že Daniel zavrávoral a ona ho popadla za loket, aby neupadl, zřejmě by se její mysl následující týden ubírala zaběhnutými cestami denních starostí. Pod rukávem košile, jež se mu vyhrnul, spatřila záblesk stříbrného náramku. To zvláštní ale byla Danielova reakce. Jak rychle se snažil, aby nezahlédla evidentně to nejcennější, co vlastnil. Setřásl ze sebe její ruku a rychle zamířil ke dveřím.

"Počkejte," zavolala a dotkla se jeho ramene.

Otočil se a poprvé se na ni doopravdy podíval.

Jakoby jí projel elektrický proud. Možná to byl výraz neuvěření, který se jí rozlil po obličeji, možná strach z nenadálé blízkosti cizího člověka. Daniel se bleskurychle otočil na patě a byl ten tam.

Hermiona stála jako opařená. Její mysl si s ní musela ošklivě zahrávat. Ty oči byly tak důvěrně známé a přitom patřily úplně cizímu člověku. Je vůbec možné, aby dva lidé měli tak podobné duhovky? Jedním si ale byla jistá. Nemohl to být on. Viděla ho přece padnout, sama mu přivřela víčka, když z něj vyprchal život. Ale malý osten pochybnosti ji přece jen bodl u srdce.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nicky Nicky | 27. června 2015 v 12:05 | Reagovat

Holky jste užasné! Jen tak dál, těsim se na pokračování! :)

2 Katy Katy | 30. června 2015 v 16:54 | Reagovat

vyzera to skvele, u sa vezne tesim na pokracovanie....
nebudeme nan musiet cakat velmi dlho, vsak?? Inak McNamara ta napadlo podla  serialu kosti???? tiez som si vsimla nenapadne rovnake inicialy s malfoyovcami:D
no kazdopadne ti zelam '' len tak dalej, dievca:)''

3 Šanička Šanička | 30. června 2015 v 22:08 | Reagovat

Děkuju, holky :))

To Katy: Na kapitolce už se pracuje. ;) A McNamara... Loni jsem měla možnost sledovat Mistrovství světa U19 v beachvolejbale přímo v Portu a proti našemu týmu hrály dvojčata McNamarovy :D

4 mami mami | 1. července 2015 v 7:00 | Reagovat

Začína to zaujímavo, som zvedavá ako to bude pokračovať.

5 Zumi Zumi | Web | 2. července 2015 v 12:35 | Reagovat

Fak it, já to pořád neokomentovala! :D Takže - vypadá to zatraceně zajímavě, těším se na pokračování! ^^

6 Nicole Nicole | 13. července 2015 v 21:32 | Reagovat

Vypadá to dobře, těším se na další díl :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama