24. Noční rozepře (2/2)

25. října 2015 v 23:58 | Caph |  Lost in Léthé
"Takhle mi věříš?" vyplivl jedovatě a pohodil pergamen na postel.
Zamračeně se k němu sehnula, vzala ho do ruky a okamžitě ji polil studený pot. Byl to Anthonyho dopis.



"Příště ho líp schovej," neodpustil si další poznámku a hleděl na ni s ještě větší dávkou hněvu, než jakou očekávala.
V hrudníku se jí rozpínala obrovská díra, když Anthonyho dopis svírala v prokřehlých prstech. Nemělo ani smysl se ptát, jak na něho Malfoy narazil - ať už to byla náhoda nebo ne, nic to nemohlo změnit.
"Nemáš mi k tomu co říct?" přimhouřil oči. "Lámu si hlavu s bezpečnostními opatřeními, kontroluju každou škvíru v bytě, podezírám vlastního skřítka - a ty se Goldsteinovi naservíruješ na stříbrném podnose."
"Bylo to jen přání k Vánocům," šeptla chabě, vyslovujíc nahlas myšlenky, které se jí už několikrát prohnaly hlavou. "Píšeme si každý rok. Myslela jsem, že by se mu mohlo zdát podezřelé, kdybych nenapsala. A je to přeci soví pošta," namítla. "Nemůžeš z ní zjistit, kde se člověk nachází, pokud ti o tom sám nenapíše."
Malfoyovi se zvedl tlak tak moc, že se mu dokonce jemně zabarvily líce, což Hermiona u blonďáka považovala za fyzicky nemožné. "Ne, to opravdu nejde," měřil si ji. "Ale můžeš do obálky vhodit něco, co ti pomůže to zjistit."
Zamračila se, usilovně přemítajíc, jestli o něčem takovém někdy slyšela.
"Sakra, Hermiono!" vybuchl. "Přišlo to z Odboru zneužívání mudlovských výtvorů, tlačili do nás měsíc, že je to typický příklad toho, jak úžasně obohacující je mudlovská kultura! Štěnice, jak tomu říkají," ušklíbl se. "Upravené tak, aby pomohly zaměřit polohu člověka a umožnily se k němu přemístit, i když druhá strana místo nezná."
"Netušila jsem o tom," omlouvala se ještě tišším hlasem. "Ničeho jsem si nevšimla, když jsem dopis otevírala-"
"Jsou rychlejší než běhnice," informoval ji a vyhnal tak z hlavy představu technického zařízení. Jistěže to byly skutečné očarované štěnice - typický kouzelnický způsob.
"Do tvého bytu přece také chodily dopisy," pokoušela se o obranu.
"Do bytu ano, ale k Aristovi neměly," zavrčel znovu. "Štěnice ti nepomůžou překonat ochrany, pokud je místo zabezpečené. Ale zaměří ho a přemístí tě tak blízko, jak to jen jde. Dnes jsme měli názornou ukázku."
"Omlouvám se, nevěděla jsem o tom, že je něco takového možné," krčila bezradně rameny.
Z nějakého důvodu to Malfoye ještě víc naštvalo. "To je přece jedno!" rozčiloval se. "Měla jsi ten dopis hodit do ohně hned, jak jsi ho otevřela! A laskavě mi sdělit, že mám hledat nový úkryt!"
"Vždyť říkám - nevěděla jsem, že k nám může dopis kohokoli přivést-"
Pod jeho pohoršeným pohledem sama přestala mluvit. "Takže jsi nad ním jen mávla rukou?" ptal se nevěřícně.
Začínala mít pocit, že jí něco uniká. "Je to jen přání k Vánocům," mávla pergamenem ve vzduchu.
Malfoy zakroutil hlavou. "Četla jsi to vůbec?" vytrhl ho ho z ruky a začal z něj předčítat: "…dá se říct, že mi teď plány moc nevycházíZa pár by se ke mně měl připojit starý přítel, máme co dohánětZasloužili bychom si ještě jednu šanciMůžu tě ujistit, že tentokrát to nezkazímZasloužíš si pořádný odpočinek…," vyslovoval se zuřivostí v hlase. "Nejspíš měl na mysli věčný odpočinek, že?"
Poznávala ta slova, ale v kontextu, do nichž je Malfoy dávala, se jí zdála úplně cizí. Vyškubla mu dopis zpět a znovu se do něj začetla:

Drahá Hermiono,

děkuju za Tvé přání k Vánocům. Jsem rád, že sis na mě vzpomněla. Doufám, že si sama užíváš klidu a sváteční nálady v okruhu svých blízkých. Sama víš nejlíp, že si zasloužíš pořádný odpočinek.
Mé Vánoce jsou poněkud prosté, před několika dny jsem se totiž přestěhoval do bytu, o kterém jsem ti říkal. Vypadá to tu asi jako první týden po tom, co jsme si tehdy pronajali byt, vzpomínáš si? Krabice všude kolem. Dá se říct, že mi teď plány moc nevychází, dokonce i Terry s Michaelem mi dali košem - Melinda chudáka Terryho donutila strávit celé svátky u její matky a Michael se doma pořád vzpamatovává z toho útoku v Azkabanu. Za pár dní by se ke mně měl alespoň připojit jeden starý přítel, máme od našeho posledního setkání co dohánět.
Možná to byl jen dojem, ale zdálo se mi, že byla Tvá slova záměrně obezřetná. Opravdu to nebylo potřeba, Hermiono. Myslím, že tuším správně, čím si procházíš - dobře Tě přece znám. Pochopil jsem, co ses mi naposledy snažila říct tím, že není správný čas. Můžu Tě jen ujistit, že trvám na tom, co jsem sám říkal - zasloužili bychom si ještě jednu šanci. A pokud mi ji někdy poskytneš, můžu tě ujistit, že tentokrát to nezkazím.

S přátelským pozdravem,

Anthony

P.S. Doufám, že Tě má nová sova najde.


"Merline," vydechla zbytek vzduchu v plicích a obraná o poslední kousek naděje dál zírala na pergamen.
Nemohla uvěřit, jak mohla být tak slepá. Četla to přece - tak jak mohl Anthonyho dopis najednou znít úplně jinak? Jsem ráda, že sis na mě vzpomněla… Vysmíval se jí snad, že ho ještě neodhalila? Tuším správně, čím procházíš - dobře Tě přece znám… Připomínal jí, jak hloupá byla celou tu dobu, kdy vedle něj žila, kdy s ním spala, a neměla nejmenší tušení, co je vlastně zač? Ještě jednu šanci… Nezkazím… S přátelským pozdravem… Jen chvíli po tom, co na ni u postele čekal jed.
Doufám, že Tě má nová sova najde… Byla u toho dopisu vážně štěnice? Pomohla Anthonymu s Averym dostat se do lesa, počkat si na vhodnou příležitost a zaútočit na ně? Malý odporný brouček, který vypadl na podlahu a někam si zalezl, aby na dálku prozradil jejich skrýš?
Doufám, že Tě má nová sova najde…
Zvedla oči k Malfoyovi a sledovala, jak jí pohled pozorně oplácí. Stál před ní stále v těch mokrých zablácených kalhotách na spaní, zbytek obvazu visel bezradně dolů, a jeho výraz byl až příliš kontrolovaný.
"Měli bychom se do něčeho převléct," konstatovala, odložila dopis stranou a přiskočila ke skříni u postele. Našla v ní jen pár kousků, které byly pro ně oba příliš velké, přinejmenším ale odpovídaly počasí venku. Hodila dvoje kalhoty na postel a probírala se dámskými i pánskými tričky a svetry, snažíc se najít něco schopného pro oba. Nechtělo se jí věřit, že by Malfoy právě opravdu dělal to, co ji napadlo, ale potřebovala si být jistá.
"Tohle?" zvedl blonďák kalhoty s odfrknutím. "S tím nepočítej, Grangerová. Můžeme počkat, až uschne naše oblečení."
"Půjdeme hned, jakmile to bude možné," oznámila mu, napjatě sledujíc jeho reakci.
"Proč ten spěch, Grangerová?" odpověděl, aniž by tušil, že právě propadal v jejím testu. "Pokud nehodláš s Goldsteinem zase vrkat přes psaníčka, těžko nás tu někdo najde. Je tu teplo, postel - co víc si přát?"
Se zatnutými zuby po něm hodila jediným tričkem, o němž si byla jistá, že je čisté. "Sundej si ty kalhoty, Malfoyi," přikázala mu.
Jeho tvář se roztáhla v úšklebku. "No pokud máš takové plány, stačilo říct," poznamenal vrnivě.
Prudce se na něj otočila a z očí jí sršely blesky. "Tolik k upřímnosti a manipulaci, že, Malfoyi?" mrskla po něm vztekle další kousek. "Necháš tu všechno, cos měl na sobě a u sebe. Oblečeš si tohle, a já nás zkontroluju detekčním kouzlem. Doufáš, že si jeden z nás tu štěnici vzal s sebou a Avery nás tu dřív nebo později najde?" dívala se mu zpříma do očí, aby viděla jeho reakci, když mu došlo, že odhalila jeho úmysly. "Tak to se nestane."
Mělo jí to dojít hned venku na ulici, když Malfoy tak najednou obrátil, a už poněkolikáté za posledních pět minut si připadala jako totální idiot. Ani náhodou se nevzdal slepé touhy po okamžité pomstě. A když se za Averym nemohl dostat sám, hodlal mu alespoň nechat volnou cestu, aby je našel sám.
Malfoy se ani nenamáhal to popírat. Odložil triko, které předtím pohotově chytil, zpátky na prostěradlo, a založil před sebe ruce ve znamení rezistence. Jasně jí svým výrazem říkal, že se ani přinejmenším nestydí a nehodlá se toho plánu vdát.
"Jsi nezodpovědný pitomec," prskla. Zády k Malfoyovi si přetáhla přes hlavu vlastní tričko a odhodila ho na druhou stranu místnosti, načež si rozepnula podprsenku a udělala s ní totéž. Blůza ze skříně byla trochu průhledná, ale všechno ostatní se zdálo použité, takže se s ní nakonec spokojila.
Malfoyova dlaň se náhle objevila vedle její hlavy a zavřela jí skříň přímo před nosem. "Nikam nepůjdu, Grangerová."
Otočila se na něj a ta mrazivá nenávist a odhodlání v jeho očích ji na chvíli znejistěly. "Nenechám tě to udělat," oznámila mu suše.
"Nemáš na výběr," poučil ji. "Rozhodl jsem se, že ho dostanu, a je mi jedno, jakým způsobem toho dosáhnu."
Upřeně ho pozorovala. "Obětuješ i mě, pokud to bude potřeba?"
Dřív by se jí taková otázka zdála směšná. A to samé by očekávala od Malfoye, čirý výsměch. Ale věci se dávno změnily, a těžký výdech z jeho úst to jen dosvědčoval.
"Ty s tím nemusíš mít nic společného," řekl nakonec. "Nech všechno tady a prostě odejdi. Vyřídím si to s Averym sám."
Myslel to opravdu vážně, ale ona se nehodlala nechat vyhodit. Rozhodla se jeho slova ignorovat a dál pokračovala ve vlastním plánu tím, že si začala svlékat kalhoty. Pozorně ji sledoval a ona nevěděla, co ho rozrušuje víc - jestli to, že ho neposlouchá, nebo její odhalená pokožka.
Odstrčila Malfoyovu ruku, kterou se stále opíral o skříň a bránil jí tak v pohybu, aby sebrala z postele připravené džíny. Jindy by si pravděpodobně velmi citelně uvědomovala, že stojí před Malfoyem v kalhotkách a on si může dle libosti prohlížet její zadní partie. Byla však tak naštvaná a zároveň odhodlaná prosadit si svou, že pro něco jako stud nezbývalo místo.
"Možná už ta malá nechutná potvora stejně přilezla zpátky," vrátil se blonďák v hovoru ke štěnici, načež se znovu ušklíbl. "Nebo ti možná vlezla do vlasů, a v tom případě je ztracená navěky věků."
Byla to ta nejpatetičtější urážka, jakou kdy od Malfoye slyšela. Absolutně pravdivá a na zmijozela jednoduše ubohá, protože za dlouhé roky bojů s tím chrastím na hlavě nemohla než smířlivě souhlasit. Ale z nějakého důvodu ta pitomá poznámka zlomila poslední zbytky její sebekontroly.
"Jdi do hajzlu, Malfoyi!" vykřikla tak hlasitě, že tím překvapila samu sebe. "Snažím se tu myslet za nás oba, protože tvůj mozek je teď naprosto k ničemu! Já nejsem tvůj nepřítel, chci ti pomoct!"
"Nestojím o takovou pomoc," odmítl ji rázně. Odlepil se od skříně, mihl se kolem ní a začal neklidně procházet od okna ke dveřím a zpátky. "Měl jsem ho zabít už tehdy," zněl hořkými výčitkami. "Přesně v té chvíli, kdy ho odváděli v řetězech, měl jsem mu propálit ten samolibý výraz až na zadní stranu lebky."
"A pak co?" opáčila chvatně. "Strávit zbytek života v Azkabanu?"
"Zabil je!" zařval z plných plic, ve tváři zuřivost protkanou bolestí. "Vzít mu jeho prašivý život je to nejmenší, co pro ně můžu udělat!"
S těžkostí, kterou sama tolikrát cítila, se na něj lítostivě podívala. "Mrzí mě to, Malfoyi, vážně. Ale už pro ně nemůžeš udělat nic, jen se snažit žít svůj život jak nejlíp to jde. Opravdu si myslíš, že by tohle chtěli?" kroutila hlavou. "Pokud necháš Averyho najít tě tady… nepřijde sám," nedokázala vyslovit Anthonyho jméno. "A jsou jen dvě možnosti, jak to může skončit. Buď zabije on tebe, nebo ty jeho. V každém případě ztratíš svůj život."
"Možná je to cena, kterou jsem ochotný zaplatit," zavrčel temně.
Věděla, že z něj mluví hlavně bolest a bezradnost. Ale přesto v jeho očích bylo něco, co ji děsilo - klidné uvědomění a odhodlání udělat i tak sebezničující věc. Jen když tu bolest na chvíli potlačí a dá mu sladký pocit zadostiučinění. Vidívala ten pohled na tvářích různých lidí a následně vidívala i prázdnotu a zoufalství, které na nich zůstaly, jakmile svou pomstu dokonali. Nevěděli, kam dál. Pro co vlastně mají ještě žít. Uměla si tak Malfoye živě představit, a znepokojovalo a bolelo ji to víc, než by kdy očekávala.
Nejspíš bylo naivní myslet si, že může vedle Malfoye jen s chladným odstupem vyčkávat, než Zabini najde lék na Léthé. S každým sevřením toho těžkého pocitu v hrudníku jí docházelo, jak moc se jí to opravdu dotýkalo.
Odhodlaně k němu přistoupila blíž. "Ty možná ochotný jsi," dívala se mu zpříma do očí. "Ale já nejsem. Není to jenom o tobě a tvém životě, už ne. Je to i tom mém. Tohle všechno dřív nebo později skončí, a já tě nenechám udělat něco, co mě dost možná zlomí, až se mi vzpomínky vrátí zpět."
Říkala to s nejhlubší upřímností a s každým slovem také znovu sama pociťovala jeho pravdivost. Malfoy se jí chystal odporovat, ale ona ho nenechala promluvit.
"Nebudu tě chodit navštěvovat do Azkabanu," sdělila mu, co nejpevněji dokázala, ačkoli se jí hlas trochu chvěl pod návalem emocí. "Nedovolím ti tohle mi udělat."
Netušila, kde se v ní ještě brala ta síla. Ale bojovala, protože když na věc došlo, Hermiona přece vždycky bojovala. Proto stála se zaťatými pěstmi a nechávala se propalovat Malfoyovým čím dál napjatějším pohledem. Neodstoupila, když se k ní nebezpečně přiblížil, a se zvednutou bradou byla odhodlaná čelit všemu, co od něho mělo přijít. Urážce. Kletbě. Dokonce i facce, pokud to měla být cesta, jak mohl Malfoy ventilovat svůj vztek.
Ale on si k tomu vybral jiný způsob. Prudce ji přirazil k sobě a vtáhnul do drtivého sevření. Jeho rty se násilně vnutily mezi její, s jasným signálem, že je mu jedno, co si o tom myslí ona. A zatímco si za pomoci jazyka a zubů razily cestu hlouběji, jeho pravá ruka stejně bezohledně sjela z jejího pasu dolů na odhalenou pokožku jejích hýždí.
Bylo to útočné a násilné a Hermiona vytušila, že to byl jeho způsob, jak nechat vztek proudit ven, aniž by opravdu vybuchnul. Neměl právo ji k tomu využívat a už vůbec ne takovým způsobem. Trvalo jen kratičkou chvíli, než se vzpamatovala a okamžitě mezi ně vklínila dlaně tak, aby se sebe mohla Malfoye odstrčit. Než však jeho stisk dostatečně povolil, podařilo se mu kousnout ji do spodního rtu a využít jejího bezhlasého vyjeknutí, aby se jazykem dostal dovnitř. Překvapivě jemně se otřel o ten její, a než stačila jakkoli zareagoval, byl najednou pryč.
Stále ji držel u sebe a ona byla stále připravená ho odtlačit. Jeho útok v ní vyvolal přirozenou tendenci se bránit, jakmile byla však teplá vlhkost jeho úst pryč, bodl ji v hrudi náznak prázdnoty. Malfoyovy oči se zdály být pořád stejně divoké, a když je na moment upřel do těch jejích, věděla, že jí právě proti své vůli dával příležitost to okamžitě ukončit. Ale ona ty dvě vteřiny prudkého výdechu jich obou nevyužila. Její dlaně zůstaly nehybně přitlačené na jeho obvazem omotané hrudi. Nechávala si právě ujít jedinou příležitost udělat rozumnou věc. Ale ten pocit neúplnosti, když byla jeho tvář jen několik palců od té její a napjatě číhala na znak slabosti, ji v oněch klíčových dvou sekundách připravil o rozhodnost. Něco v ní ten polibek uvolnil, možná podobné napětí a zlobu jako v Malfoyovi. A bylo opojné nechat tomu průchod takovým způsobem. Příliš opojné na to, aby dokázala okamžitě odmítnout.
Když napadl její ústa podruhé, neměl už vůbec žádné slitování. Ale ona ho ani nežádala. Potlačila svůj nejlepší úsudek a zvolila si pro jednou sobecky cestu nejmenšího odporu - nejmenšího odporu v sobě samé. Uvolnila sevření rtů a pustila ho dovnitř. Jeho prsty se jí pevněji zaťaly do holé kůže a druhou rukou si ji přitiskl ještě těsněji k hrudi. Přestala jen opatrně odpovídat a pokusila se tentokrát ofenzivně napadnout jeho, ale čím sebejistější a vzdorovitější byla, tím dravější se stával i on. Jako by se ji snažil potrestat a vědomí, že tím jen prohlubuje její žádostivost, ho samotného obíralo o příčetnost. Přes divoký souboj rtů a jazyků ani nezvládala pořádně dýchat, všechny spontánní výdechy a náznaky uspokojení ale stejně zanikaly v jeho ústech. Vysvobodila jednu ruku, aby jí mohla přejet po strništěm porostlých tvářích až do jeho vlasů. A když se k ní Malfoy opět naplno přitiskl, ucítila na úrovni podbřišku povědomý tlak.
Tělem jí projela vlna vzrušení a usídlila se v dolních partiích. Intuitivně mu boky vyšla vstříc, a teprve když Malfoy tlumeně zasténal, uvědomila si, co se to vlastně právě děje. Ztěžka se od něj odtrhla.
Jeho pohled zůstal rozostřený touhou, nezdálo se ale, že by hodlal něco udělat. Stále ji držel částečně přitisknutou k sobě a ona se tomu nebránila, nervózní napětí se mezi ně ovšem pomalu vplížilo a s tíží se usadilo v jejím žaludku. Nevěděla, co od něho očekávat. A byla si jistá jen jedinou věcí - že ať to mělo být cokoli, nedokáže mu v tomto stavu odporovat. Ať bylo jeho plánem vyhodit ji před dveře a čekat dál na Averyho nebo ji přimět, aby pokračovali v tom, co začali.
Zavřel na okamžik oči pevně k sobě a prudce vydechl. Stisk ruky na moment zesílil, což jeho úmyslům na čitelnosti nepřidalo, ale po chvíli strnulého čekání přece jen jeho prsty povolily a nakonec od ní odstoupil úplně. Chlad znovu ovinul její pokožku, když bylo Malfoyovo teplo najednou pryč. A z jeho okamžitého obrácení se zády k ní usoudila, že se jí z nějakého důvodu nechce podívat do očí. Pochopila příčinu hned po tom, co z postele sebral přichystané oblečení a začal se kvapně převlékat. Přesvědčila ho, ať už to bylo čímkoli z uplynulých několika minut. Skutečně ji hodlal poslechnout a odejít. Ale příčilo se to jeho vnitřnímu přesvědčení tak moc, že to potřeboval udělat dřív, než zalituje a stačí si to znovu rozmyslet.
Náhle se jí zdálo nepatřičné ho pozorovat, a tak se k němu otočila zády. Na moment zavřela oči a jen neslyšně vydechla, odhánějíc všechny myšlenky o tom, že se zbláznila. Později ji jistě čekal dostatek času na přemýšlení o tom, proč udělala tak šílenou a nezodpovědnou věc a znovu se s Malfoyem líbala. Takto líbala. Sama se nakoukala do kalhot, petrolejového kabátu a vysokých o číslo větších bot. Ukořistěnou hůlku schovala do hluboké kapsy, a jakmile byl Malfoy hotový, zkontrolovala je kouzlem, jak mu slíbila.
"Můžeme," řekla nakonec. Nechala blonďáka projít kolem sebe a jen ztěžka polkla, když na ni přece jen na chvíli upřel oči. Věřila tomu, že jí Malfoy jednou poděkuje, v té chvíli to tak ale ještě rozhodně necítil.
Posledním pohledem zkontrolovala pokoj, v němž panoval po jejich krátké návštěvě ještě větší chaos. Pak za sebou zavřela a s myšlenkami pevně upnutými na povinnost dostat je do bezpečí se vydala v Malfoyových stopách.
Nenapadalo ji žádné další neutrální místo, a tak před hotelem zabočila doleva, prostě protože ji to přišlo na mysl jako první. Londýn byl obrovský, a náhodně zvolené útočiště bylo nejspíš tím nejbezpečnějším, byť nemuselo mít s kouzly a magickými ochranami nic společného. Nikdo je tu neznal. Nikdo si jich ani nevšímal, vypadali prostě jako pár, který se vrací z příliš dlouhého večírku. Několikrát náhodně změnila směr, a když začal padat déšť s občasnými sněhovými vločkami, které při dopadu na silnici ihned mizely v kalužích, zaplula do nejbližšího vchodu do podchodu metra.
Malfoy se opět tvářil nadmíru znechuceně, eskalátory ho ale nepřekvapily a s elegancí sobě vlastní nastoupil i vystoupil jako pravý mudla. U označovače jízdenek se trochu zarazil, z čehož Hermioně usoudila, že nejspíš s Harrym někdy metrem cestoval a čekal na to, až Hermiona z kapsy vytáhne ty podivné lístky a orazí je. Nedostatek mudlovských peněz k jejich zakoupení mu očividně nepřišel na mysl. Rozhlédla se bedlivě kolem sebe a přeskočila zábranu. Malfoy jen převrátil oči, vytáhl hůlku a posunul tyč, takže bez námahy prošel.
"Nemusíš dělat všechno jako mudla, dokonce ani tady ne," utrousil.
Na metro museli čekat dobrých deset minut, a Hermiona začínala být nervózní. Pravděpodobnost, že by je to kdokoli našel, byla mizivá, přesto pozorovala všechny další ztracené existence postávající kolem s takovou podezřívavostí, že ji Malfoy nakonec zpražil varovným pohledem. Poslední minutu čekání tak soustředěně hleděla do země, aby nepřiživovala ani své obavy, ani těžké napětí mezi ní a Malfoyem. Jakmile ale nastoupili a usadili se v poloprázdné soupravě, strach částečně ustoupil. Možná bylo zvláštní mít pocit, že míří do bezpečí, když ani nevěděla, kam vlastně jedou. Přesto nechávali část hrůzy za sebou, a to jediné bylo dobré. Protože čím déle v klidu odpočívala na sedadle, s očima upřenýma do tmy za oknem a jen okrajově vnímající jména stanic, tím víc mizelo její odhodlání a zaměřenost, které ji hnaly dopředu. A tím víc se jí do hlavy ke všemu ostatnímu ještě vkrádaly myšlenky, které poslední hodiny s obrovskou snahou potlačovala.
Potřebovala se dát dohromady. Možná to nebylo vidět navenek, možná to nepoznal dokonce ani Malfoy. Taky se o to snažila. Ale jí stačilo otočit hlavu na svůj odraz v okně a okamžitě ji praštila trhlina v hrudníku, která byla tak viditelná v jejích očích. Nedalo se říct, že by to ani trochu nečekala. Jen tomu nechtěla uvěřit. Se vším, že se dělo, to opravdu byla jen další kapka, i když tentokrát z olova. Věděla, že ji zvládne. Tak jako všechny předchozí. Ale Merline, opravdu to bolelo.
Metro se pomalu vyprazdňovalo. Zběžně pohlédla na mapku stanic, a když zjistila, že zbývají poslední dvě zastávky, pokynula Malfoyovi k odchodu. Očima obezřetně zkontroloval, zda se k nim opravdu nepřipojil nikdo podezřelý, a jakmile souprava zastavila, společně vystoupili.
Tma venku na ulici začínala ustupovat a z nebe se nyní snášely už jen čisté sněhové vločky. Kráčeli s Malfoyem bok po boku, jemný bílý poprašek se na chodníku brzo rozpouštěl a zametal tak po nich stopy. Všechno bylo nové a neznámé, a možná za to ani tolik nemohla ta odlehlá část Londýna jako všechno, co se toho dne seběhlo. Zabočila kolem krámu se zataženými roletami a blonďák po dlouhé době zase promluvil, s parou stoupající od úst.
"Pořád nevěříš, že je to Goldstein, že?" pronesl. "Ne opravdu."
Přála si, aby to nebodlo tak hluboko. Pomalu se nadechla a znovu vydechla, než s tísní v hrudi vytáhla z kapsy získanou hůlku a obtočila kolem ní zlehka prsty.
"Ne, nevěřím," potvrdila tiše. "Já to vím. Je to Anthonyho hůlka."
Blonďák jen přikývl, dávaje najevo, že rozumí. Mohl se jí vysmát a připomenout, že to tvrdil od začátku, ale neudělal to. Mlčky kráčel vedle ní a nechával ticho odcházející noci pohlcovat její hluboké zklamání.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katy Katy | 26. října 2015 v 9:52 | Reagovat

Jeeeeeeeeeeej... super... konecne.... kapitolka je prefektna, vazne si to spravila skvele, oplatilo sa cakat. len nas uz nabuduce tak dlho nenapinaj;-)

2 Zumi Zumi | Web | 26. října 2015 v 11:28 | Reagovat

Wohooooooooou! Rozhodně je to víc jen tvůj pocit, třeba podle mě (a podle Katy taky a určitě se ještě další budou přidávat XD) je to perfektní! ;) Těším se na pokračování! :)

3 Ivana Ivana | 26. října 2015 v 23:45 | Reagovat

Waw, neviem co povedat, len to, ze pises uzasne a neviem sa dockat pokracovania :-)

4 Neli Neli | 1. listopadu 2015 v 6:56 | Reagovat

Super, poutavá kapitolka, doufám, že další bude brzo :)

5 Evča Evča | 3. listopadu 2015 v 19:47 | Reagovat

Super kapitolka, stejně jako povídka :) už se těším na pokračování :)

6 mami mami | 3. listopadu 2015 v 21:27 | Reagovat

Vždy veľmi netrpezlivo čakám na pokračovanie a vždy to stojí za to. Ďakujem, že pokračuješ, za to že náš vždy potešíš strhujúcim dejom.

7 siruka siruka | 1. prosince 2015 v 21:33 | Reagovat

Mas fantastickou povidku strasne dobre se cte , jsem uplne natsena a moc se tesim na pokracovani

8 Ronnie Ronnie | 8. prosince 2015 v 10:17 | Reagovat

Povídka opět přečtena jedním dechem celá od začátku. To mám za to, že to čtu v období zkouškového. Na druhou stranu, v tomhle období se nejlépe prokrastinuje, takže očekávám(žadoním!) novou kapitolu :-D. Nejlépe jeden vánoční dárek a jeden prokrastinační :-D

9 Charlotte Charlotte | 6. ledna 2016 v 14:50 | Reagovat

Na tvoje povídky jsem narazila terve před pár dny, ale přečetla jsem je jedním dechem (a to bych se měla učit, sakra :D)! Jsem strašně zvědavá, jak tohle celé dopadne :)

10 Tranise Tranise | 24. ledna 2016 v 18:30 | Reagovat

Ahoj, chci se zeptat, kdy bude nějaká nová kapitola...:)

11 Ronnie Ronnie | 24. ledna 2016 v 20:06 | Reagovat

[10]: Exactly!!!!
Je období zkouškového...ideální doba na přidání povídky!!
:-)

12 Caph Caph | 24. ledna 2016 v 22:20 | Reagovat

To určitě je, ale už moc ne na psaní povídky :) Ale další kapitolu už mám skoro dokončenou, pokusím se to dotáhnout do konce a brzo přidat. Škola mě bohužel poslední cca dva měsíce extrémně zaměstnává, takže si to psaní moc nemůžu dovolit :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama