25. Tajnosti

17. února 2016 v 16:44 | Caph |  Lost in Léthé

25. Tajnosti




Hotel Marinol sliboval na uvítací desce nejkomfortnější ubytování v širém okolí, což bylo pro Hermionu důvodem projít bez povšimnutí kolem a pro Malfoye záminkou ošálit další recepční a přivlastnit si v něm apartmá. Její námitky ohledně nenápadnosti smetl ze stolu, dávaje jí jasně najevo, že na další ošuntělé místo bez pořádné postele nepůjde. Už tak byl zázrak, že se Malfoy opravdu rozhodl odložit svou vendetu a odejít s ní, takže se s ním dál nehádala.
Přirozeně lákavý slib hotelu přeháněl a Malfoyova vysoká očekávání jasně zklamal, pro Hermionu byly ale dva jednoduše zařízené čisté pokoje naprosto dostačující. Poslední štiplavý komentář blonďáka mířil na gauč, na kterém se alespoň k její útěše dobrovolně rozhodl usídlit. Pak za sebou zavřela dveře ložnice, zatáhla závěsy, aby mohla předstírat, že je ještě nezastihlo ráno, a poddala se těžkému spánku.
Její první myšlenka po probuzení patřila tomu okamžiku, kdy seběhla na ministerstvu do atria a zjistila, že se svět zbláznil. Když pak rychle zamrkala a rozpomněla se na to, kde nyní je a proč, bodla ji touha být zpátky v onom dni. Myslela si tehdy, že nic nemůže být horší. Jako by snad nevěděla, že věci vždycky mohly být horší.
Tohle zpustlé londýnské předměstí svou atmosférou přesně odráželo Hermionino rozpoložení. Všichni její přátelé byli míle daleko, otec neměl sebemenší tušení, co se s ní dělo, nemohla se vrátit do vlastního bytu. Její kariéra byla pořád v troskách a reputace na bodu mrazu. Jedinou oporou jí byl člověk, který ji celé roky nutil cítit se míň než prach, a když začala věci konečně alespoň chápat, udělala amatérskou impulzivní chybu, která mezi nimi znovu nastolila nepříjemné napětí. A tou osobou, kterou celé roky hledala a v temných chvílích si představovala, jak by se cítila, kdyby ji sama zbavila života, se ukázal být Anthony.
Když si vzpomněla na jakoukoli chvíli, kterou spolu prožili, dobrou nebo špatnou, nechtělo se jí tomu pořád věřit. Přála si ho nenávidět, přála si znovu cítit tu smrtelnou zlost, která ji nutila zpochybňovat, jestli by skutečně nevzala spravedlnost do svých rukou, kdyby před ní stál. Ale nemohla. Protože už to nebyl člověk bez tváře. Byl to Anthony. A toho neuměla nenávidět.
Ve výsledku si tak připadala jen bezmocnější než jindy. Kdysi žila s pocitem, že má Anthonyho a kdyby se přidala špetka štěstí, dostalo by se jí i odplaty. Teď na ni už nečekala ani ona, protože i pokud měli Anthonyho časem dopadnout, úplné zadostiučinění ji stejně nečekalo. Možná by ten paradox Anthonyho hluboce těšil - vzal jí matku, důvěru v ty nebližší kolem ní, a dokonce i šanci opravdu utišit žal spravedlností.
Celý den nevyšla z apartmá ani na chodbu. Potřebovala čas na přemýšlení, nebo možná spíš na mučení se přemítáním o Anthonym. Objednala telefonem z nočního stolku jídlo a to bylo všechno. A Malfoy se choval úplně stejně. Předpokládala, že mu na srdci ležel Avery, a že donekonečna zvažoval, jak velkou hloupost udělal, když se nechal přesvědčit a ujít si svou šanci. Každopádně si toho dne řekli zhruba tři až čtyři věty a Hermiona tušila, že za to vzájemně byli vděční.
Všechny logické a strategické problémy se vrátily zpět teprve ve chvíli, kdy jí při pomyšlení na Anthonyho víc nevhrkly do očí slzy. Byla na míle daleko od přijetí nebo snad nějakého plánu, jak ohledně Anthonyho postupovat dál. Došla prostě jen do fáze otupělé bolesti. Museli s Malfoyem udělat minimálně dvě věci - sehnat hojivou mast, která by ránu v zádech opravdu zacelila, a dát Harrymu vědět, že jsou v pořádku. Měla to být její první myšlenka a primární starost, ale ve skutečnosti jimi nebyla ještě další dva celé dny, během nichž s Malfoyem pokračovali v mlčenlivém soužití. Střídavě ovlivňovali kouzly pokojskou, aby je bez otázek zásobovala jídlem a sama věřila vymyšlené historce ukrývající jejich identitu. A spřádali plány, ale každý sám. Proč s ní Malfoy nemluvil, pro ni bylo záhadou, obvykle se totiž rád pouštěl do debat, které ji uváděly do rozpaků. Pravděpodobně na ni byl pořád naštvaný za to, že ho odvlekla od Averyho.
A proč s ním nemluvila ona? Položila si tu otázku nesčetněkrát, a teprve onoho druhého dne byla přesvědčená o tom, že našla pravý důvod. Potřebovala totiž prostor, aby si uspořádala, co se vlastně dělo. Tichý prostor, za zavřenými dveřmi. Uvědomovala si, že se něco změnilo, už v té kratičké chvíli, kdy ji Malfoy držel a ona se mu nevyškubla, ač podle všeho rozumu měla. Mohl za to sice adrenalin a zlost a možná svým způsobem i Anthony, který ji vyvedl z obvyklé rozvážnosti a zodpovědnosti. Ale to neznamenalo, že by to jistá část z ní nechtěla udělat tak jak tak. Ta velmi primitivní část, na kterou působily Malfoyovy líbací dovednosti, ležérní poflakování bez svršků a pohled, který říkal, že jí vidí do hlavy. Stejná část se nejspíš poddala toho večera, který si nepamatovala a který všechno spustil, a teď ji zrazovala úplně stejně. Překvapivé bylo, že už to Hermioně nepřipadalo tak bizarní a nezdravé jako zpočátku. V kontextu všeho ostatního se to vlastně zdálo dost prosté. Avšak visel nad tím jeden malý tučný háček - Malfoy dál nebýval její kamarád s výhodami. Znamenal pro ni tehdy očividně mnohem víc.
Nevěděla, jaký přístup je vlastně pro Malfoye horší - naprosto ho odstrkovat nebo dovolovat tyhle matoucí eskapády. A netušila co zvolit ani sama pro sebe. Mohla se samozřejmě odhodlat, že se víc nikdy nic nestane, ale to samé udělala bez velkého efektu už dvakrát. Hodit všechno uvažování za hlavu a nechat věci volně plynout byla druhá možnost. Pak ale neměla nejmenší tušení, jak asi všechno dopadne. V jaké situaci přijde Zabini s lékem a vrátí jí vzpomínky a co to s nimi oběma udělá.
Proto to bylo tak nezodpovědné a proto se Hermiona proklínala za to, že upadala do chvil slabosti. Zasahovala do něčeho křehkého a neznámého. A to ani nepomýšlela na možnost, že se lék nepodaří najít a zůstanou s Malfoyem v této fázi. Doufala, že Malfoy Zabiniho schopnosti nepřeceňoval. Věděla, co ji čeká, až se jí paměť vrátí, ale jakkoli to bylo děsivé, pořád si to přála víc, než aby zůstali v takto neutěšeném stavu.

Třetího dne ráno Hermiona u snídaně prolomila mlčení. "Musíme se spojit s Harrym," konstatovala uhlazeně.
Malfoy vzhlédl a bylo jasné, že na okamžik přemýšlel, jestli je on sám připravený znovu začít komunikovat. "Vím," řekl však nakonec. "Goldstein to ví taky. Bude hlídat všechny způsoby, jak Pottera kontaktovat."
To byl nejsložitější problém, který Hermiona ohledně jejich plánů řešila. Nevěřila už ničemu - sovám, letaxu, netroufala si dokonce ani pokusit se znovu využít začarovaných mincí jako kdysi v Bradavicích, ne s Anthonym v patách.
"Půjdeme za Harrym na ministerstvo," přednesla nahlas závěr, ke kterému jako jedinému došla.
Malfoyovo obočí vyletělo vzhůru. "Chceš jít tam, kde je největší šance na Goldsteina narazit?"
"Přemýšlej nad tím," rozložila rukama. "Kdekoli jinde by to bylo nebezpečné, u Harryho, u mě i u tebe. Na ministerstvu jsou ale stovky lidí. Jestli máme šanci někde splynout s davem, je to tam. A i kdybychom neměli to štěstí, Anthony si netroufne zaútočit, když bude okolo neustále dvacet kouzelníků s hůlkami v kapsách."
Nemohla říct, že si tím tvrzením byla jistá, Malfoy ho ale nezpochybňoval. "Musíme se tam ale nejdřív dostat," poznamenal. "Pokud se nechceš ani přemisťovat-"
Stačilo jen pozvednout významně obočí, aby blonďák pochopil její úmysly.
"Jak jinak," utrousil s předstíraným úsměvem. "Mudlovskou cestou. Užíváš si to, Grangerová?"
Nemohla by upřímně říct ne, tak raději mlčela. Na několik málo sekund to mezi nimi bylo zase dobré, jízlivé poznámky a pobavené výrazy - to spadalo do jejich komfortní zóny. Ale stačilo dvakrát mrknout a vzduch znovu ztěžkl.
"Grangerová-"
"Jdu se připravit," přerušila ho raději hned v začátcích, ať už se jí snažil sdělit cokoli. "Za půl hodiny můžeme vyrazit."

Cestovat s Malfoyem mudlovskými prostředky bylo svým způsobem velmi zábavné. Ačkoli nebyl zdaleka tak ztracený, jak by předpokládala, dokázala z jeho kyselého výrazu vždy odtušit, co ho nepříjemně překvapilo. Množství lidí v dopoledním metru, například, a to jich mezi svátky bylo pořád méně než obvykle. Když se na něj natlačil obtloustlý padesátník a koženou aktovkou ho při každém zastavení dloubal do nohy, Malfoyovy oči začínaly vypadat tak vražedně, že pro jistotu pozorně kontrolovala, zda má hůlku pořád v kapse a ne na krku toho nebožáka. Na druhou stranu blonďákova mrzutost pozoruhodně ustoupila, když na protijedoucím eskalátoru míjeli o něco mladší černovlásku, která Malfoye hypnotizovala vábivým pohledem. Hermiona v sobě udržela odfrknutí a snažila se nedat ani v nejmenším najevo svou nelibost, Malfoy se na ni však stejně stočil vědoucí oči a sebevědomě se vypjal.
Po dvou bezpečnostních přestupech dorazili k červené budce ze severní strany. Hermiona měla příležitost ji použít jedinkrát v životě a z Malfoyova výrazu usuzovala, že i jednou se mu zdálo příliš. Jakmile si však vlezla dovnitř a rukou mu pokynula, aby ji následoval, ocenil kvality mudlovského způsobu i on sám. Spokojeně se natlačil do zbývajícího prostoru, a místo aby se pokusil využít ho co nejefektivněji, dýchal jí zezadu na krk.
Když začala budka klesat pod úroveň ulice, začala mít Hermiona poprvé obavy, že bude jejich příchod tímto způsobem možná až příliš nápadný. Nebyla to ale telefonní budka, která přitáhla pozornost zaměstnanců ministerstva - paradoxně zůstali nepovšimnutí až do chvíle, než ji otevřeli a vmíchali se do davu. Stačilo ovšem několik kroků a situace se naprosto změnila. Instinktivně se přitiskla víc k Malfoyovi, když jí začínalo docházet, že si jich lidé všímají přespříliš - dokonce i na všechny klepy a Malfoyův doprovod.
"Proč nás všichni pozorují?" šeptla nervózně, zatímco čím dál tím rychlejším krokem mířili k výtahům.
Malfoy vypadal stejně tak nesvůj. "Nevím," zamručel.
Přidal do kroku ještě víc, takže musela Hermiona téměř popobíhat, aby s ním udržela tempo. Očima těkala kolem sebe, snažíc se vypozorovat, co se vlastně dělo, ale kromě mnoha pohledů a šepotu nikdo nic aktivnějšího nedělal. Podezřele se to podobalo dni, kdy se rozšířila pomluva o předávkování, něco se však Hermioně přesto zdálo jiné. Ve skutečnosti se většina tvářila spíš překvapeně než přezíravě.
Blonďákovi se podařilo odchytit na poslední chvíli výtah a ne příliš nenápadným mávnutím hůlky ho také okamžitě zavřel, aby nikdo jiný nedostal šanci k nim přistoupit. Ten samý kousek už se mu však nepodařil o patro výš, když se dveře otevřely a dovnitř vplul hlouček divoce debatujících kouzelníků z Odboru kouzelných her a sportů. Poslední výhra Puddlemerských spojenců pro ně byla naštěstí zajímavější než dvojice za nimi, takže s nimi bez povšimnutí stoupali tři patra, než zase vystoupili. Než se za nimi výtah znovu zavřel, všimla si Hermiona v dálce Cormaca. Vedoucí odboru mu mával před nosem pergamenem, Cormac si ho ale ani v nejmenším nevšímal. S hlavou stočenou k výtahu upíral na Hermionu s Malfoyem pohled plný pohrdlivé zášti.
Výtah nakonec hrkotavě zastavil v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Na chodbách bylo překvapivě rušno, kouzelníci pobíhali sem a tam nebo spolu hlasitě debatovali v kroužcích, a díky tomu se jí a Malfoyovi dostalo několika posledních klidnějších chvil. Nedostali se však ani napůl cesty k Ústředí bystrozorů, než si jich mladý čaroděj s čapkou všiml a způsobil naprostý rozruch.
"Hermiona Grangerová!" zvolal hlasitě, na to se otočil a mávaje rukama opakoval její jméno pořád dokola. "Zavolejte někdo Harryho Pottera! Hermiona Grangerová je tady!"
Zástup kouzelníků kolem nich vytvořil takovou hradbu, že se musel Harry razit cestu, aby se k nim vůbec dostal. Jakmile se mu to však podařilo, uvolnil jeho ztrhanou tvář příval úlevy.
"Hermiono," vrhl se na ni a drtivě ji objal. "Díky Merlinovi," zašeptal.
"Co se to pro pána děje, Harry?" kroutila nechápavě hlavou. "Všichni na nás zírají, jako kdyby viděli duchy."
"Někteří si to začínali myslet," zamumlal pro sebe. "Pojďte, v mé kanceláři bude ticho. Všichni se uklidněte, dobře?" otočil se ještě k lidem okolo. "Jak vidíte, Hermiona je v pořádku. Demelzo, odvolej pátrání," houkl na čarodějku přes rameno. "A postarej se prosím o Věštce. Jen krátké vyjádření, je to jasné?"
Pocit viny se v Hermioně usídlil dřív, ještě než stihli projít Ústředím až do Harryho kanceláře. Věděla, že o sobě měli podat zprávu dřív, ale takový povyk rozhodně nečekala.
"Nevíš, jak jsem rád, že se vám nic nestalo," ulevil si Harry ještě jednou, jakmile za sebou zavřel dveře kanceláře. "Už jsme nevěděli, kde dál pátrat. Co se stalo, Hermiono?"
Letmo pohlédla na Malfoye, který nasadil svou obvyklou nečitelnou masku. Vzala to jako pokyn, že má mluvit ona. "Odhalili Aristův úkryt a napadli nás. Utekli jsme zpátky do Londýna a zůstali v jedné mudlovské čtvrti. Je mi to líto, Harry, měli jsme přijít dřív. Netušila jsem, co tím způsobíme."
"Nebyli jsme si jistí, jestli jste unikli nebo ne. Když jste se přestali ozývat, rozhodli jsme se zkontrolovat Aristův dům a našli venku stopy po souboji. No, teď už na tom nezáleží. Jsi v pořádku a to je nejdůležitější."
Opravdu se cítila mizerně za to, že je nechali strachovat se tak dlouho. "Vyhlásili jste po nás veřejné pátrání?" zeptala se sklíčeně.
"Ne," odpověděl Harry. "Hledali vás bystrozorové."
"Proč se po nás potom ohlíželo celé ministerstvo?" podivovala se.
Harryho čelo znovu zvlnily vrásky. "Nejspíš kvůli tomuto," otočil se za sebe, aby vzal ze stolu noviny a podal je Hermioně. Už podruhé za tak krátkou dobu zabíralo její jméno velkou část úvodní strany, titulek však nyní zněl značně rozdílně.

Hermiona Grangerová obětí děsivého spiknutí!

Válečná hrdinka Hermiona Grangerová, okolo níž se v posledních měsících objevila řada fám a krutých nepravd, se dle exkluzivních informací Denního věštce ve skutečnosti stala obětí rafinovaného spiknutí usilujícího o její život! Utajované informace z bystrozorského oddělení odtajnil Dennímu věštci v privátním rozhovoru zaměstnanec ministerstva a my nyní veřejnost jako první obeznamujeme s pravdou, z níž mrazí v zádech!
Tento neuvěřitelný příběh přitom začal již před lety, kdy jako mnozí z nás tato mladá nadějná čarodějnice ztratila ve válce milovanou osobu. Matka Hermiony Grangerové, byť žijící v mudlovském světě a stranící se světu kouzelníků, byla těsně po válce zavražděna neznámým smrtijedem. Jeho totožnost se bystrozorskému oddělení nikdy nepodařilo objasnit, jak se však nyní ukázalo, slečna Grangerová se před několika měsíci dopátrala pravdy. Tento nebezpečný zločinec žijící již léta mezi námi ovšem odhalil její úmysly. Za pomoci nejnovějších poznatků z oblasti lektvarů připravil Hermionu Grangerovou kombinací zakázaných lektvarů a mudlovských léčiv o paměť, aby jeho hrůzný zločin nemohl být odhalen. Přísně utajovaná metoda za sebou nezanechala žádné stopy, a zatímco se tato lidská stvůra dál radovala ve stínu ze svých hříchů, Hermiona Grangerová se ocitla pod palbou chladných urážek zpochybňujících její profesní kompetenci i mentální zdraví.
Bezpečí tolik oceňované obhájkyně práv slabších zůstává nadále v ohrožení, jak ukázal nedávný pokus o její vraždu přímo v Azkabanské věznici. Důvěrný zdroj Věštci prozradil, že Hermiona Grangerová nebyla svěřena pod ochranu nikomu jinému než Dracovi Malfoyovi, vyšetřujícímu bystrozorovi a dědici Malfoyovského jmění, jehož šikanou Hermiona Grangerová trpěla dlouhé roky studií v Bradavicích. Proč Harry Potter pověřil ochranou své proklamované nejlepší přítelkyně bývalého smrtijeda, který si liboval v tyranii nečistokrevných, zůstává nepochopitelným otazníkem. Nadto náš informátor odhalil šokující zprávu, že může mít tajný smrtijed stojící za útoky nového spojence, kterým není nikdo jiný než k doživotí odsouzený Magnus Avery! Zatajení útěku jednoho z nejnebezpečnějších dosud žijících přívrženců Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit je skandál nebývalých rozměrů. Z jakého důvodu ministerstvo dalo všanc životy všech kouzelníků spoléhajících na bezpečnost ulic, zůstává neobjasněno, bystrozorské oddělení totiž odmítlo s reportéry z Denního věštce jakkoli komunikovat. Taktéž utajování celé záležitosti ohledně slečny Grangerové a nedostatečné nasazení bystrozorů vzbuzuje na nejvyšších místech pohoršení, za které nejspíš ponese odpovědnost právě slavný Harry Potter, jemuž vedení bystrozorů zjevně přerůstá přes hlavu. Více o tom, jak ochránit celou rodinu před uprchlým smrtijedem, a komentář k případu Hermiony Grangerové naleznete na straně jedenáct!

"To je nehoráznost!" odhodila Věštce zpět na stůl. "Jak může být někdo tak - tak bezpáteřní!"
"Tentokrát aspoň úplně nelžou," poznamenal Harry.
"Ale překrucují, naprosto všechno!" kypěla Hermiona vzteky.
"Kdo to vypustil ven?" promluvil Malfoy poprvé od chvíle, kdy dorazili do kanceláře.
Harry zavrtěl hlavou. "Nevíme. Skoro nikdo o tom nevěděl, jen pár lidí z oddělení, a všichni přísahají, že nic neřekli."
Malfoy si pohrdlivě odfrkl, Harry se tím ale nenechal vyvést z míry. "Je to komplikace, ale časem bychom museli stejně s pravdou ven. Vás to neovlivní. Vrátíte se zpátky, kdekoli jste doteď byli. Zdá se, že je to bezpečné, když vás znovu nevystopovali-"
"Nebudeme se vracet, Pottere," utnul Malfoy Harryho ledově.
Bylo k podivení, že si Hermiona teprve v té chvíli všimla, jakým způsobem se na sebe ti dva dívají. Malfoyův tvrdý výraz dobře znala z jejich poslední hádky, zato na Harrym takovou nekompromisnost snad nikdy neviděla.
"To není žádost, Malfoyi," řekl Harry s ocelovou pevností. "Je to rozkaz."
Aniž by do jejich společné práce kdy víc viděla, bylo jí jasné, že není svědkem běžné situace.
"Seru na tvoje rozkazy, Pottere," zasyčel zlostně. "Ode dneška si budu dělat, co se mi zrovna zachce, rozumíš?"
"Malfoyi-" pokusila se ho tiše zklidnit, shodil však její ruku ze svého ramene a nasupeně vstal ze židle.
"Naštvalo tě, že jsem ti neřekl o Averym. Chápu to," pokračoval Harry s rozhodností. "Ale dokud jsi bystrozor, podléháš mému vedení. A já jsem se rozhodl, že bude nejlepší, abys s Hermionou zůstal v ústraní."
"Pak považuj mou bystrozorskou kariéru za ukončenou," vyplivl Malfoy k údivu Hermiony i Harryho. "Myslíš si, že budu jen tak sedět v koutě a čekat, co ten bastard zase udělá? Všichni do jednoho tady jste neschopní idioti! Jestli s tím nedokážete nic udělat vy, nemám problém-"
"Tohle je přesně ten důvod, proč jsem tě poslal pryč, Malfoyi!" křikl Harry. "Neohlížíš se na nikoho kromě sebe! Odpovídám za celé oddělení, a s tebou v týmu jim na tomhle případu nemůžu zaručit bezpečí!"
"Přestaňte-" pokoušela se je zklidnit, když se dveře do kanceláře prudce otevřely a další osoba se jí vrhla kolem krku.
"Hermiono!" vydechla Ginny úlevně, oddálila se od ní a pohledem kontrolovala, jestli jí opravdu nic není. "Pro jednou Demelza nepřeháněla!"
"Ginny," překvapeně zakroutila hlavou. "Nemáš být doma a odpočívat?"
"To mi lezlo krkem už po týdnu," střelila zrzka nevrlým pohledem po Harrym, který jen nastavil ruce před sebe v obraně a zamumlal cosi o lékouzelnících. "Celé oddělení po tobě pátrá a já budu ležet v posteli? Ani náhodou."
Hermiona k ní znovu s úsměvem přistoupila a usmála se. "Gratuluju, Ginny."
Nezasvěcený člověk by si pomalu rostoucího bříška nejspíš ještě nevšiml, Hermioniny oči k němu ale automaticky zamířily hned po jejím příchodu. Nebylo to přehánění, když se říkalo, že budoucím maminkám těhotenství sluší. Ginny zářila něčím, co jasně vycházelo zevnitř a nešlo na to ukázat prstem.
"Dojemné," poznamenal blonďák poněkud zahořkle. "Ale pokud se neurazíš, Weasleyová, máme tu i jiné věci na práci než klebetění."
"Potterová, Malfoyi," opravila ho Ginny s umělým úsměvem. "Zvykni si konečně. A kvůli tomu tady jsem. Demelza s Terrym potřebují vědět, kam poslat další bystrozory, aby vás hlídali."
"Nemyslím, že je to nejlepší nápad," zavrtěla Hermiona hlavou. "Čím víc lidí o tom bude vědět, tím větší riziko, pro nás i pro ně. Najdu způsob, jak se s vámi spojit na dálku. Ale je tu jedna důležitá věc, Harry," odmlčela se na chvíli, aby se ujistila, že udrží hlas pevný. "Už víme, kdo to je."
"Cože?" nevěřil Harry vlastním uším. "Viděli jste ho? Kdo je to?"
Ani po dnech v ústraní nebylo o nic jednodušší to vyslovit. "Anthony."
Zmatené pohledy, které si Harry s Ginny vyměňovali a v nevěřícnosti se dokonce obraceli na Malfoye, přesně odpovídaly reakci, kterou Hermiona předpokládala.
"Tvůj Anthony? Anthony Goldstein?" ujišťovala se Ginny, jako by snad mohli mluvit o někom jiném. "Ale to přece - vždyť Anthony…"
"Je to jisté," uťala Hermiona poněkud prudce. "Vím, že je to šílené. Nikomu se tomu nechce věřit míň než mně," dodala hořce a na chvíli se odmlčela, aby uklidnila hlas. "Nevím, co bych -"
"Vyřídíme to," přislíbil Harry okamžitě.
Krátce přikývla, cítíc úlevu, že má v Harrym oporu. Nebyla připravená to rozebírat. Bála se toho, že bude muset sedět na židli mezi všemi bystrozory, vysvětlovat to stále dokola a spřádat plány, jak Anthonyho dostat do Azkabanu. Takový byl cíl, jistě, ale ne teď, alespoň pro ni. Ne, dokud se s tím naplno nevyrovnala. Harry to z jejího výrazu pochopil, a za to mu byla neskutečně vděčná.
"Začneme po Anthonym pátrat, ještě dnes," rozhodl Harry, přestože bylo jasné, že sám tu novinu teprve zpracovává. "Musíme varovat Terryho, je Anthonymu nejblíž ze všech bystrozorů. Možná bude vědět, kde by Anthony mohl být. A někdo by měl promluvit i s Michaelem Cornerem. Dej to za úkol Terrymu, Ginny."
Harryho tón Hermionu natolik zaujal, že vrhla po Ginny tázavým pohledem.
"Žárlí," špitla zrzka s potutelným úsměvem tak tiše, jak jen se dalo. Využila příležitosti k hledání Terryho a vzala Hermionu s sebou na chodbu, kde se rozmluvila volně. "Michael se nachomýtl kolem, když mi včera Terry s Demelzou gratulovali k miminku. Trochu ho to vzalo. Zbledl a nevydal ze sebe ani slovo, jen rychle odešel. Demelza mi potom řekla, že se mě za ty roky nikdy úplně nepustil, dokonce ani po tom, co jsme se s Harrym vzali. Neměla jsem o tom nejmenší tušení, vždyť jsme spolu chodili jen chvíli, a i to jsou celé roky! Každopádně, Harry se teď snaží překazit každou příležitost, kdy bych s ním mohla být o samotě. Je to vlastně dost milé, když na tebe manžel žárlí," usmála se potutelně.
Nikdy Hermiona netoužila říct Ginny pravdu o Malfoyovi tak moc jako v té chvíli. Tohle byla jedna z jejích opor, skuteční přátelé, kteří s ní sdíleli svá tajemství a ona mohla na oplátku sdílet ta svá. Až na to, že už několik měsíců nemohla. Věděla, jak moc by to věci zkomplikovalo, a to si nemohli dovolit. Ale přesto měla hruď sevřenou, když se dívala Ginny do očí a dál v sobě dusila věci, o nichž lhala už tak dlouho.
"Vrátím se raději za nimi," řekla nakonec. "Než se navzájem proklejí."
"Musím říct, že mě to překvapilo," naznačila Ginny směrem ke kanceláři. "Jak dobře s Malfoyem vycházíte. Čekala bych, že se na sebe do hodiny vrhnete."
Jistě, že ta dvojsmyslnost nebyla záměrná, přesto však Ginnyina poznámka Hermioně doslova vzala hlas.
"Hm…" odkašlala si nejistě. "Někdy je to těžší, než se zdá," odpověděla nakonec.
Ginny jí věnovala poslední chápavý úsměv, než pokračovala s hledání Terryho, a Hermiona opřená o dveře kanceláře jen ztěžka vydechla. Jak mohla celé ty měsíce takto žít, ve všech těch lžích a předstírání? Nedokázala to pochopit.
"Dva týdny, Malfoyi," říkal Harry blonďákovi ve chvíli, kdy se Hermiona vrátila dovnitř. "Jestli Anthonyho do té doby nebudeme mít, můžeš se vrátit do terénu."
Malfoy se stále tvářil jako bůh pomsty, namísto urážení Harryho ale mlčel, což bylo dobré znamení.
"Kontaktujeme tě, Harry," slíbila. "Mám nápad, jak to udělat. A nepodceňujte Anthonyho," dodala ještě. Hlavou jí blesk obraz hnědých očí ve slídivém kukátku, se vší zlobou a nenávistí v nich. "Není to ten člověk, za kterého ho máte."
Vlastní slova jí zněla v uších celou cestu zpět k výtahu, když následovala Malfoyova záda a ignorovala několik zvědavců, kteří využili příležitosti a postávali v očekávání na chodbě. Myslela si, že Anthonyho zná, a přitom neměla ani tušení, kým vlastně je. Byla přesvědčená, že zná Malfoye, a když ho konečně poznala, vrátila se její paměť na začátek. A Harry s Ginny žili v domnění, že ví vše o Hermioně, ačkoli tomu byli nyní tak vzdálení, jak jen být mohli.
Možná byla jistota v životě vždycky jen iluze.
Tentokrát se Malfoy postaral o to, aby se výtah pro jistotu nezastavoval vůbec. Hermiona ho po očku sledovala a přemítala, co ho vlastně tak naštvalo. Pravděpodobně stačila jen Harryho přítomnost, která mu zase připomněla Averyho.
"Takhle to bude nejlepší," řekla do ticha přerušovaného tlumeným šustěním pergamenu, jak nad nimi třepotavě poletovaly dva oběžníky. "Najdou je bez nás a všechno se dá zase do pořádku."
Snaha Malfoye uklidnit zřejmě měla spočívat v něčem jiném, jak pochopila, když blonďák švihnutím hůlky výtah zastavil a vztekle se na ni otočil.
"Myslíš si, že tím to skončí?" vysmíval se. "Pořád budou naživu. Každý den se probudíš a uvědomíš si, že tvá matka je mrtvá a Goldstein žije. Pokaždé, když přijdeš do Azkabanu, budeš vědět, že tam někde je."
"A že pyká," odporovala.
Malfoy se jen zoufale zasmál, než ji zcela záměrně zahnal do kouta. "Neuleví ti to," poučil ji chladně. "A tvůj ani můj život se tím nespraví."
Uvědomila si, že už nemluvil o Anthonym nebo Averym, ale o nich dvou. "Proto teď jdeme za Zabinim-"
"Samozřejmě, všemocný Blaise," přerušil ji se sarkasmem v hlase. "Ale co do té doby, Grangerová? Budeš dál předstírat, že se nic nezměnilo? Necháš mě znovu tě políbit a potom řekneš, že to byla chyba?"
"Nikdy jsem-" snažila se bránit, ale Malfoy ji nenechal domluvit.
"Myslíš si to," obvinil ji. V těsném prostoru se Hermioně začínalo zdát až příliš horko. "Vyčítáš si to a přitom si přeješ, aby se to stalo znovu. Nechceš si přiznat, že jsi ani nepotřebovala svoje vzpomínky zpět a něco se tu stalo."
"Co by se tím změnilo?" podvolila se té konverzaci, stále značně nesvá z jeho blízkosti. "Podívej se na nás, na tuhle situaci! Jen všechno komplikujeme, Malfoyi."
"Ne, Grangerová," zdůraznil její příjmení záměrně, načež se přiblížil o poslední krůček blíž, aniž by se jí však dotýkal. "Na tomto není nic komplikovaného," zašeptat o něco blíž jejímu obličeji. Sjel očima k jejím rtům podobně, jako to nedávno udělala ona, a zase se vrátil, aby jí pohlédl zpět do očí. "Jen tvoje popírání to dělá složité."
Odstoupil od ní stejně rychle, jako ji před pár vteřinami donutil přimáčknout se na stěnu, a bez dalšího slova dal mávnutím hůlky výtah do pohybu. Oběžníky zběsile poletovaly tam a zpátky, nervózní z toho, že nemíří, kam by měly, a Hermionino srdce bušilo s podobnou zuřivostí. Ani chladný závan vzduchu, když konečně vystoupili do chodby vedoucí k černým dveřím, ji nezklidnil.
Následovala Malfoye v jeho rázné chůzi a do mysli se jí neustále vkrádaly nevhodné záblesky ze vzpomínek, o něž se s ní Malfoy podělil. Nikdy jí neukázal tu ve výtahu, o které v jiné vzpomínce mluvil. Ale měla dobrou představu.
Zabiniho na Odboru záhad ještě nikdy nenavštívila, a tak ji nadmíru překvapilo, jak vlastně jeho kancelář vypadá. Připomněla jí Snapeův kabinet s tím rozdílem, že vybavení bylo podobné jako vše v Zabiniho bytě - moderní a nablýskané. Přemýšlela, jestli mu to opravdu hradilo ministerstvo, nebo si na hezkých věcech tak potrpěl, že si je pořídil sám.
"Draco!" zvedl se překvapeně z křesla, v němž zrovna pročítal objemný svazek o smrtících lektvarech. "Bylo na čase! Co se k čertu stalo?"
Nechala Malfoye povyprávět ještě kratší verzi událostí, než řekla ona Harrymu, a prohlížela si zatím štítky na několika lahvičkách. O třetině z nich nikdy neslyšela, a to o něčem vypovídalo.
"Zůstaneme nějakou dobu tam, jak Potter rozhodl," zakončil blonďák monolog s dostatečným zabarvením, aby Zabini pochopil, co si o tom myslí. "Aspoň se vyhneme těm pisálkům z Věštce. Až přijdu na to, kdo jim o tom řekl-"
"To jsem byl já," ozval se Zabini s naprostým klidem.
Hermiona se prudce otočila a zírala na něj se stejnou nechápavostí jako blonďák. "Co?"
"Já jsem ten důvěrný zdroj, nebo jak mě vlastně nazvali."
Malfoy byl tak zaražený, že na Zabiniho jen bez mrknutí oka hleděl. "Ty? Pomátl ses, Blaisi?"
"Ne, Draco, nepomátl," odložil knihu bokem a nabídl Malfoyovi neznámo odkud skleničku whisky. "Už dva dny po vás bystrozorové pátrali a neměli nejmenší tušení, kde jste. Potter to vypustit ven přirozeně nemohl, a jsem si celkem jistý, že by ani nechtěl. Takže jsem to udělal za něj."
"To nedává smysl, Blaisi," zavrčel Malfoy.
"Naopak, dává to perfektní smysl," odporoval mu Zabini. "Každý kouzelník vás pozná na sto metrů. Kdokoli by vás po tom článku zahlédl, nahlásil by to. To samé s Averym. Vážně, Draco, čemu to uškodilo? Dokonce i ty nesmysly o tom, že se Grangerová snaží zabít, jsou teď pasé."
"Ale-" kroutil blonďák stále nechápavě hlavou.
"Poděkovat mi můžeš později," ušklíbl se Zabini. "Jste tu kvůli Léthé, předpokládám. Nemám zatím moc, co říct, je mi líto. Snažil jsem se použít protilátky k jednotlivým složkám a vytvořit lék, ale nemá to žádný efekt. Momentálně zkoumám léky na jiné lektvary, které upravují paměť. Doufám, že některý z nich bude pracovat na principu, který by šel použít."
Přikývla, ačkoli i přes nízká očekávání pocítila zklamání.
"Goldstein by měl doufat, že se ti to podaří," zamručel Malfoye temně. "Nebo budu první bystrozor, který k němu dorazí, a měl by se modlit, aby tomu tak nebylo."
Zabini se zamračil. "Goldstein? Co ten s tím má společného?"
"Všechno," odfrkl si blonďák a převrátil do sebe nabídnutou skleničku. "On za tím vším stojí."
Zabiniho jeho skutečná identita překvapilo snad ještě víc než Harryho. "Anthony Goldstein, vážně? Jste si jistí?"
"Hermiona ho odzbrojila, vzala mu hůlku," vysvětlil Malfoy stručně.
"Jedna další věc, Zabini," oslovila ho Hermiona. "Potřebujeme hojivou mast z arniky. Malfoy je zraněný."
"Posluž si," pokynul jí Zabini rukou k zavřeným dveřím, stále mračící se nad odhalením Anthonyho, zatímco Malfoy jen protočil oči na znamení, že Hermiona přehání. "Velká skříň vlevo v rohu, předposlední police."
Vplula do velké nepravidelné místnosti s dobrými dvaceti regály plnými maličkých ampulek i velkých skleněných nádob a zavřela za sebou dveře. Opřela se o ně na moment zády a zavřela oči. Netušila, jak náročná ta jejich malá výprava nakonec bude. Pokaždé, když zaznělo Anthonyho jméno, se propadala níž a níž do pocitu zoufalství. Teď byla v bezpečí, ať už za zdmi ministerstva nebo v hotelu Marinol. Ale to setkání s Anthonym bylo nevyhnutelné, a ona nevěděla, jestli to kdy dokáže.
Neměla v úmyslu poslouchat Malfoyovu a Zabiniho diskuzi, přes dveře ji ale nešlo neslyšet.
"Najdi ten lék Blaisi, pro Merlina tě prosím," zněl Malfoyův hlas nezvykle unaveně.
Ozvalo se několik kroků, než Zabini promluvil. "Nevycházíte spolu?"
Byla si téměř jistá, že Malfoy právě krčil rameny nebo kroutil hlavou. "Je to složité."
"Tak to naposledy začalo," poznamenal Zabini se zjevným pobavením.
"Prostě na tom dál pracuj," odvětil Malfoy již s jistou dávkou podráždění.
Chvíli ticha jí poskytovala ideální příležitost odlepit se od dveří a konečně dojít pro tu mast, moment zaváhání však stačil na to, aby za dveřmi pokračovala konverzace.
"Jak sis mohl být tak jistý, Draco?" ozval se Zabini. "Když jsem se tě před pár měsíci ptal. Jak jsi věděl, že si to vážně neudělala sama? Ještě než jsme odhalili celý ten plán s Léthé?"
Tentokrát to byly nejspíš Malfoyovy kroky, pod nimiž podlaha zaskřípala. "Znám ji, Blaisi."
"Ale po tom, co se tehdy minulý rok stalo-"
"I přes to," uťal ho Malfoy. "To je prostě ona, Blaisi. Radši by tím trpěla každý den až do konce života, než aby se vzdala."
Nic dalšího na to Zabini neřekl, ale nemusela nic dalšího slyšet, aby pochopila, že atmosféra vedle ztěžkla stejným způsobem, jakým jejich slova stačila její plíce. Opatrně se narovnala, aby ji dveře neprozradily, a zamířila ke skříni v rohu. Po tom, co se tehdy minulý rok stalo… Možná špatně rozuměla. Nebo ve skutečnosti o nic nešlo, a nádech tajemství tomu dával jen fakt, že to zaslechla přes dveře. Našla mast přesně, jak Zabini popsal, schovala dózičku do kapsy kabátu a spěšně zamířila zpět. Než však sáhla na kliku, její oči zachytily uprostřed nejbližšího regálu pečlivě seřazené maličké lahvičky, které velmi dobře znala. Zaváhala, jak se jí hlavou prohnal zavrženíhodný úmysl. Svědomí na ni křičelo, že tohle přece nemůže. Ale ten svíravý pocit rostoucí v jejím hrudníku od chvíle, kdy dnes poprvé vyslovila Anthonyho jméno, až do konce právě vyslechnuté podivné konverzace, ji nakonec stejně přemohl. Chvatným pohybem jednu lahvičku sebrala a schovala do druhé kapsy, než se s pečlivě přichystaným neutrálním výrazem vrátila za dvěma zmijozely.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šanička Šanička | 17. února 2016 v 19:30 | Reagovat

Je ti jasné, že teď bude hrozné utrpení dočkat se další kapitoly? :D Tak na 100% jsem si jistá, že nám to děláš schválně :P A malá lahvička - že by Veritasérum? :)

2 Luci Luci | 17. února 2016 v 22:53 | Reagovat

Cekani rozhodne stalo za to ;)

3 Nela Nela | 18. února 2016 v 16:42 | Reagovat

Super kapitola!:) jsem napjatá!!

4 Tranise Tranise | 21. února 2016 v 22:16 | Reagovat

Děkuji za kapitolku...;)
Po zkouškovým se hodila...:)

5 Nicole Nicole | 22. února 2016 v 21:41 | Reagovat

skvělý díl! děkuju a těším se na další:)

6 mami mami | 24. února 2016 v 8:57 | Reagovat

Žeby veritaserum? Mnoho by sa vysvetlilo. Oplatilo sa čakať, ďakujem :-)

7 Katy Katy | 25. února 2016 v 20:52 | Reagovat

neviem co napisat... je to vazne super, milujem tuto poviedku a pises ju naozaj skvele.... akurat ten cas....budeme cakat opat tak dlho na dalsiu kapitolu? Lebo ja by som vazne chcela pokracovanie

8 Caph Caph | 25. února 2016 v 23:19 | Reagovat

Nebudete, je skoro hotová :) Snažím se teď využít dobré vlny na psaní, třeba píšu zrovna teď ;) Ale bohužel mi to trvá nějakou tu dobu, vždycky nemám náladu, nejde mi to, jak bych chtěla, nebo mám spoustu jiných povinností a na psaní ani nemám čas... Mě to taky netěší, je mi jasný, že potom ztrácíte nit. Nechci proto nic slibovat, snad jen kromě té příští, protože jak říkám, ta je skoro hotová ;)

9 Leann Leann | 28. února 2016 v 21:27 | Reagovat

Váu. Toto bola moja prvá reakcia po prečítaní. Na tvojom blogu som nebola, keď to tak rátam, snáď už aj roky (!) a tak som si prekne všetky kapitoly prečítala odznova. OBDIVUJEM, aký prepracovaný je príbeh, aké dlhé a kvalitné kapitoly pridávaš a že máš dosť trpezlivosti pokračovať v písaní aj napriek občasným ťažkostiam s inšpiráciou. A aj napriek komentárom, lebo podľa môjho názoru si tak skvelá poviedka zaslúži komentárov oveľa viac. Tak dúfam, že aspoň ten môj ťa trošku poteší a motivuje k písaniu. Vždy sa mi veľmi páčil spôsob, ako opisuješ Draca a aký je v tvojom podaní a opäť sa mi potvrdilo, že sa môžem od tvojich poviedok veľa naučiť. Držím ti palce. Mimochodom, propagujem ťa na mojom blogu, tak dúfam, že pár šťastných čitateľov sa k tebe dostalo aj odo mňa. :-)
P.S. mám s tvojou poviedkou takú malú príhodu. Pamätám sa, že pred časom, keď som štátnicovala (už neviem, či išlo o bakalárske alebo magisterské šátnice), si pridala ďalšiu kapitolu jeden deň pred mojimi štátnicami. Napriek stresu a totálnej panike som sa prestala učiť a rozhodla sa prečítať si ďalšiu časť tvojej poviedku. Aspoň na malú chvíľu som bola konečne po toľkých týždňoch pokojná a nemyslela som na nadchádzajúcu skúšku. Strašne si mi vtedy, aj keď nepriamo, zdvihla náladu, čo, ak ste niekedy šátnicovali, asi viete, že vôbec nie je jednoduché. :-) A teraz už vážne končím.

10 T T | 29. února 2016 v 0:23 | Reagovat

Skvělé, jen doufat, že další bude dříve :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama