27. Nelehká rozhodnutí (1/2)

12. října 2016 v 3:17 | Caph |  Lost in Léthé
Tak je to konečně tu, po extrémně dlouhé době přidávám kapitolu. Musím se přiznat, že jsem ji napsala už před nějakým tím pátkem, ale nebyla jsem s ní spokojená a část jsem proto přepisovala. Obvykle to nedělám a nedá se říct, že bych si to úplně užívala, takže doufám, že mě podobná krize nepostihne i u další kapitoly. Dnes přidávám první část, druhá je dokončená a přidám ji nejspíš do konce týdne :)




27. Nelehká rozhodnutí


Celé ráno se Malfoyovi nedokázala podívat do tváře. Od okamžiku, kdy ráno otevřela oči, se cítila naprosto mizerně kvůli lsti, kterou na něj nastražila. Snažila se mu v tom malém prostoru vyhýbat, jak jen to šlo, ale těžko mohla být celý den bez povšimnutí zavřená v ložnici. Seděla naproti němu u snídaně s očima sklopenýma a neustále si připomínala, že se nesmí na tu proklatou karafu pořád dívat.
"Čekáš snad sovu?" zeptal se pobaveně a zasmál se ještě víc, když s sebou trhla. "To by pro nás nebyla dobrá zpráva."
Zavrtěla se a pohlédla na něj jen letmo. "Samozřejmě, že nečekám. Proč?"
"Pořád se díváš z okna," poznamenal, než se vrátil ke své snídani.
Odkašlala si a snažila se uklidnit dost na to, aby mu bez známky nervozity v hlase odpověděla. "Zdálo se mi jen, že prší. Měla bych zase zavolat Harrymu," odložila vidličku na téměř netrknutou hromadu jídla a vstala, aby ze stolu u televize zvedla telefon. "Třeba se včera někam pohnuli."
Malfoy zůstat sedět u stolu za ní, přesto však bylo přijatelnější se mu alespoň nemuset dívat do tváře. Vytočila jedno z poznamenaných čísel a čekala, až to Harry zvedne. Jindy by napjatě čekala na noviny o Anthonym, ale tentokrát ji zajímal jen pramálo.
"Jistě," odpovídala Harrymu téměř automaticky, když ji opět ujišťoval, že dělají, co je v jejich silách. Podařilo se jim zjistit jen to, že Anthony před několika dny poslal sovu svým rodičům. Nepsal ale o ničem, co by jim mohlo jakkoli pomoct. Harry jí celý dopis přečetl, jestli v něm neobjeví něco podezřelého, byl to ale naprosto obyčejný dopis, pokud mohla soudit. Jisté pozdvižení vzbudily neoficiální zprávy od Gringottových, dle nichž si někdo z Averyho trezoru vybral pořádnou hromádku zlata, ani to je ale o moc dál neposunulo. Skřeti zarytě tvrdili, že žádná bezpečnostní opatření neporušili. Příliš tomu zřejmě nepomohlo, že je vyslýchal právě Harry, kterému za dlouhé roky nikdy neodpustili, že dokázal obejít jejich systém a ukrást něco z tak přísně zabezpečeného trezoru, jako byl ten Bellatrix Lestrangové. Nehledě na fakt, že je připravil o draka. Byla ovšem i slušná šance, že v tom skřeti skutečně prsty neměli. O Anthonym sice dostali varování a jasné pokyny, stále byl však jejich zaměstnancem a Hermiona si byla jistá, že by si s trochou černé magie uměl poradit a skřetí zabezpečení překonat.
Ze zoufalosti se ještě přes půl hodiny Harryho vyptávala na nejrůznější osobní záležitosti, jen aby se nemusela vrátit za Malfoyem. Dozvěděla se, že miminko začalo kopat a že konečně novinu oznámili Weasleyovým, kteří byli štěstím bez sebe. Podle Harryho to také vypadalo, že se měl v Londýně brzo ukázat Ron, a tak se Hermioně omlouval za to, že jeho návštěvu možná nestihne. Upřímně řečeno to mělo pro Hermionu i světlou stránku, tedy to, že nemusela před Ronem předstírat neutuchající nenávist k Malfoyovi. Hraní na ni bylo už tolik, že pomalu začínala zapomínat, co kdo vlastně ví a co si jen myslí.
I proto však bylo tak důležité, aby si Malfoy co nejdřív nalil skleničku whisky. Alespoň nějaké lhaní by tím totiž přestalo.

Malfoy její podivné chování vypozoroval po několika hodinách a jeho vlastní nálada tím značně klesla. Pokud mohla být tak troufalá a tipnout si, měl z předchozího dne, kdy s ní sdílel tolik vzpomínek, nejspíš dobrý pocit. A očekával, že se mezi nimi věci zase o něco zlepšily. Nejspíš proto nechápal, proč se mu tak urputně snažila vyhýbat. Hermiona ze sebe dávala všechno, když se snažila předstírat, že se nic neděje, ale jak Malfoy řekl předchozího dne - znal ji. Poznala bezpečně chvíli, kdy mu došlo trpělivost a hodlal z ní dostat, co se dělo. "Jdu do sprchy," vybreptla proto rychle, aby se Malfoy nedostal ke slovu, a zabouchla za sebou dveře koupelny.
Byly právě tři hodiny odpoledne a ona byla toho dne už podruhé ve sprše, což znamenalo, že právě jen oddálila nezbytné o několik minut. Potřebovala najít nějakou přijatelnou výmluvu, ukládala si za úkol, když se svlékala. Pak vkročila do sprchy a pustila na sebe proud teplé vody v naději, že to z ní vykřesá dobrý nápad. Nestačila ještě vypozorovat Malfoyovy návyky ohledně pití alkoholu. Samozřejmě by tomu pomohly špatné zprávy, ale žádné v zásobě neměla. Nebo cokoli jiného, co by Malfoye vytočilo tak, že by se pokusil uklidnit skleničkou. Netroufala si navrhnout alkohol sama, byla si poměrně jistá, že by v tom vytušil nějakou zradu. Musela prostě jen počkat a mezitím se vymyslet důvod jejího náhlého odcizení, který by Malfoye na chvíli upokojil.
Shrnula si mokré vlasy z obličeje a opřela se na moment o kachličky za sebou. Nebyla nervózní a svým způsobem zdrcená jen kvůli té tajemné věci nebo hádce, která je jistojistě čekala. Už od předchozího večera věděla, že tím mezi ní a Malfoyem zřejmě skončí určitá fáze. Plná zmatených pocitů a nemístných situací, ale přesto v něčem velmi přitažlivá. Nemělo ji to mrzet, měla být ráda, že se tím věci vyřeší a vrátí jistým způsobem do starých kolejí. Malfoy s ní pravděpodobně přestane ze zlosti komunikovat, pokud to tedy ona po odhalení jeho tajemství neudělá velmi ráda sama. Už nebude muset poslouchat nevhodné poznámky ani si vyčítat to, že se s ním z nějakého důvodu nepřestávala líbat. Ale na druhou stranu už ji nejspíš žádné polibky nečekaly. A nikdy by to Malfoyovi nepřiznala, ale když na to pomyslela, žaludek se jí nepříjemně zkroutil. Právě v té chvíli, pod proudem teplé vody a s vědomím, že to všechno končí, byla ochotná si to konečně přiznat. Přitahoval ji. Dávno v něm už neviděla toho stejného člověka, kterého si pamatovala ze školních let. Dřív se při pozorování jeho vzpomínek snažila studem zapustit kořeny do země, ale minimálně předchozího dne se červenala ne kvůli tomu, co viděla, ale kvůli tomu, že to neviděla nerada. Skousla si pod sprchou nervózně rty, když si vybavila další jeho vzpomínku z ministerstva, kde strávili na gauči v jeho kanceláři mimořádně neprofesionální půlhodinku. Přešla od té vzpomínky, jak rychle mohla, ale jisté záblesky stejně pochytila a nyní se jí draly do hlavy. Měl skvělé ruce. Vlastně byla celá jeho postava důkazem nespravedlnosti ve světě, protože člověku jeho jmění se přece nemělo zároveň dostat i přitažlivého vzhledu. Když si sundal oblek nebo hábit a zůstal v jednom z těch mudlovsky vypadajících triček, které v bytě očividně nosil, musela úmyslně odvrátit svou pozornost na něco jiného, aby si nevšiml její zvědavosti. A někdy ji pokoušel výrazem tváře, který měl potenciál přimět ji cítit se až příliš pohodlně. Viděla v jeho vzpomínkách, co s ní uměl dělat, a to na ni jen těžko mohlo nepůsobit. Dokud žili v tomto napětí, visely ve vzduchu různé možnosti. Hermiona si sice zapovídala jen pomyslet na to, že by jich využila, ale musela si nyní přiznat, že nebylo tak špatné je mezi nimi cítit. A opět myšlenkami doputovala až k tomu, jak velkou důvěru do Zabiniho vkládala. Jistě, že ji pořád děsilo pomyšlení, že se jí vzpomínky vrátí a její život se tak drasticky změní. Ale byla tehdy šťastná, že? Malfoyovy vzpomínky to aspoň ukazovaly.
S povzdechem otočila kohoutkem a vodu vypnula. Pak zatáhla za posuvné dveře a zase dovnitř zapadla tak rychle, že při tom podklouzla a praštila se o kohoutek do hlavy.
"Au!" zaúpěla bolestně, než se vzpamatovala dost na to, aby se rukama za matnou stěnou ochranně objala. "Co to k čertu děláš, Malfoyi! Vypadni!"
Zoufale se snažila vymyslet, v jaké poloze se k němu má otočit, aby bylo přes sklo vidět co nejméně. Nakonec zůstala bokem k němu a jednou rukou se pokoušela vtlačit bouli zpátky do hlavy.
"Ne," ozvalo se, a pokud to rozpoznala dobře, usadil se Malfoy na prádelní koš. "Proč se mi vyhýbáš?"
"Cože?" vyprskla, naprosto nechápající souvislost. "Uvědomuješ si, že jsi mi právě vlezl do sprchy?"
"Technicky ne," poznamenal. "Vyšla jsi z ní sama. Nezkoušej to zamluvit, Grangerová. Od rána se chováš divně, a já odtud neodejdu, dokud mi neřekneš proč."
To byl ten úkol, který měla ve sprše splnit namísto nevhodného přemýšlení nad Malfoyem, uvědomila si příliš pozdě. "Podej mi ručník, Malfoyi."
"Proč bych to dělal? Pokud chceš vyjít, prosím. Já s tím nemám nejmenší problém."
Zoufale zasténala, než se opatrně posunula o krok blíž a vystrčila ven mokrou hlavu. "Hoď mi ten ručník, prosím," pokynula hlavou k věšáku. "Promluvíme si vedle, až na sobě budu něco mít. Slibuju."
Váhal, ale nakonec jí ručník přece jen podal. Na rtech mu hrál pobavený úsměv, když se k ní přibližoval a ona nervózně postávala za stěnou, nejistá, jestli nehodlal udělat něco nečekaného. Nakonec však jen natáhl ruku, nechal ji sebrat z ní osušku a odešel z koupelny.
V rychlosti se osušila, kontrolujíc stále zavřené dveře, natáhla si kalhotky a tričko a vyšla se zaťatými zuby ven. Samozřejmě, že její kalhoty a podprsenka se nikam nezatoulaly náhodou.
"Pro jistotu," ušklíbl se Malfoy a zvedl za prst pověšenou podprsenku do vzduchu. "Pokud budeš dělat problémy, budu mít aspoň lepší výhled. A teď mluv."
Ty dvě minuty těžko mohly stačit, aby vymyslela kloudnou výmluvu. "Podívej se, Malfoyi…" začala nejistě.
"Draco," přerušil ji klidně a upřeně se jí díval do očí. "Jednou už jsi to řekla, i když záměrně, tak v tom pokračuj."
Odmlčela se. "Je to pro mě prostě pořád těžké," řekla nakonec, snažíc se alespoň najít jinou částečně pravdivou odpověď. "Tohle soužití ve dvou místnostech, po všem, co se kdy mezi námi stalo."
Zkoumavýma očima ji pozoroval a ona měla pocit, že se pomalu ale jistě scvrkává. "Ještě včera to vypadalo, že je všechno v pořádku."
"Nikdy to není v pořádku," zavrtěla hlavou. "Jak by vůbec mohlo být? Už chápu, co mezi námi bylo, a měl jsi pravdu, když jsi řekl, že tomu i rozumím. Ale to to nedělá o nic jednodušší."
Zvedl se a zakroutil hlavou. "Nerozumím ti," konstatoval. "Říkáš, že čím víc to chápeš, tím těžší to je?"
"Není potřeba to rozebírat," snažila se jejich konverzaci raději co nejdřív ukončit. Sama nevěděla, jak vyjádřit svoje zmatené myšlenky, a Malfoyův soustředěný pohled jí právě dvakrát nepomáhal. "Oba jsme přece věděli, že to nepůjde tak snadno."
Neměla pocit, že by říkala cokoli ošemetného, jeho to ale přesto z nějakého důvodu podráždilo. "Bojíš se," obvinil ji zamračeně. "Máš strach přiznat si, že něco cítíš, je to tak? Protože pak bys možná musela udělat i nějaká rozhodnutí, a tomu se celou dobu vyhýbáš."
"Dělám spoustu rozhodnutí," namítla nesouhlasně. Malfoy ale okamžitě zavrtěl hlavou.
"Rozhodnutí ohledně mě," upřesnil.
Naprázdno otevřela ústa, když se na poslední chvíli přiklonila k upřímnosti. "Samozřejmě, že je nechci dělat," přiznala. "Copak můžu předvídat, co by to způsobilo? Čekat na ten lék je nejlepší-"
"Ne," utnul ji rozzlobeně. "Není to nejlepší řešení. Ani nejrozumnější řešení, není to řešení, jen odsouvání problému. Řekni mi to teď a tady," přiblížil se k ní a ona začínala být nervózní. "Kdyby nebyl žádný lék, co bys dělala?"
"Nevím," odpověděla zaskočeně. "Upřímně… Nevím, Draco."
Snažila se jen říkat čistou pravdu, když byla ochotná zajít tak daleko, aby ji dostala z něj. A nejspíš očekávala, že to Malfoy alespoň trochu ocení, ale vypadalo to na přesný opak.
"Hodila bys to všechno, co mezi námi kdy bylo, za hlavu?" měřil si ji příkrým pohledem. "I když jsi to všechno viděla v mé hlavě? I přes ten prstýnek co nosíš v kapse? Byla bys schopná prostě odejít?"
Neměla na to odpovědi. Zoufale se bránila odpovídat, pokud nemusela, protože každá z těch otázek měla až příliš velkou váhu. "Snaž se pochopit, že to pro mě není tak jednoduché-"
"A pro mě snad je?" nedařilo se jí zklidnit jeho hněv. "Vážně, Grangerová, přemýšlela jsi někdy nad tím, jaké je to pro mě?" propichoval ji pohledem, který byl najednou až příliš intenzivní. "Když si žena, se kterou plánuješ strávit celý život, najednou nepamatuje absolutně nic? Když z čista jasna nejsi ani na začátku, ale ještě před ním, protože v tobě zase vidí jen toho arogantního zmetka, kterého z duše nesnáší? Jaké je to měsíce přesvědčovat někoho, koho miluješ, že mu nehodláš ublížit? Vidět tu nedůvěru v jeho očích pokaždé, když se na tebe podívá? Otevírat se mu pořád dokola a přitom vědět, že ani to nebude stačit? A když se věci konečně začnou trochu dávat do pořádku, najednou zase narážet na ty samé zábrany, jaké měl úplně na začátku? Bála ses přiznat si to už tehdy, ale nakonec jsi to udělala a nelitovala toho ani na vteřinu. Teď už to víš, a přesto se bojíš úplně stejně. Tak mi to vysvětli, Hermiono. Řekni mi, co tě teď drží zpátky, když víš, že to k ničemu špatnému nepovede."
Viděla mu na očích, jak moc tu odpověď očekává, ale nebyla schopná mu ji poskytnout. Jistě, že se snažila vcítit do jeho kůže, že si toto všechno uvědomovala. Ale vůbec poprvé to nyní takto přímo slyšela od něj, a bylo to mnohem horší, než čekala. Dala by v té chvíli přednost čemukoli, na co u něj byla zvyklá, drzosti, povýšenosti, dokonce i zlosti, protože z toho, co jeho tvář v té chvíli ve skutečnosti prozrazovala, se jí svíralo srdce. Chtěl slyšet, co jí bránilo poddat se tomu, a odpověď ležela na stolku ve skleněné karafě. Pravdivé odpovědi na její otázky, kterých se jí nedostávalo, to byla ta překážka.
V očích se mu zaleskl odraz zklamání, když pochopil, že mu Hermiona nehodlá poskytnout nic než zaryté mlčení. Zavrtěl se semknutými rty hlavou a prošel kolem ní, jako by tím dával najevo, že už ho nebaví se snažit.
"Draco-" zarazila ho třesoucím se hlasem, chytila ho za paži a zastavila. "Omlouvám se," šeptla. Myslela na všechno, co jí právě popsal, i na past, které na něj teprve čekala, a nikdy se nikomu neomlouvala s větší upřímností.
Otočil se zpátky na ni, s očima upřenýma do těch jejích, a její stisk ještě zesílil. Chtěla jen, aby to pochopil, ještě než Veritasérum znovu zničí jejich křehké vztahy. Ztěžka se nadechl, a když na okamžik přivřel víčka, myslela si, že se tak urputně snaží přijmout její omluvu. Pak je s výrazem porážky znovu otevřel. "K čertu s tím," vydechl.
Už v okamžiku, kdy se jeho rty dotkly těch jejích, věděla, že je v úzkých. V hlavě se jí vyrojilo všechno, na co za poslední hodinu myslela, připomněl se jí ten svíravý pocit, který cítila v žaludku, když pomyslela na to, že už s blonďákem nedostane další šanci. A tak sevřela jeho paži ještě silněji a rozevřela rty, aby ho pustila dovnitř. Ano, právě dávala průchod čiré slabosti, která se jí mohla později vymstít, ale toto byla její poslední příležitost. Poslední šance připomenout si, jak intenzivní to mohlo být, když se našel ten správný člověk. Malfoy byl v mnoha ohledech naprosto nesprávná osoba pro cokoli, v tomto ale nenacházela žádné nedostatky. Jeho vůně ji zašimrala v nose, když si ji přivinul ještě blíž k sobě, a úpěnlivě se s jeho horlivými polibky snažila držet tempo, jen aby nepřestával. Musela si pro sebe uloupit ještě tuto poslední chvíli, protože brzy mělo být po všem. A byla přesvědčená, že alespoň tohle si ještě zaslouží, tu malou chvíli opojení, naposledy.
Neostýchal se sesunout ruku dolů z jejího pasu a sebejistě ji přitisknout k sobě, a ji z toho pocitu těla na těle začalo polévat horko. Když zpočátku pozorovala Malfoyovy vzpomínky a viděla, jak se pod jeho rukama chovala, nedokázala to pochopit, ale Merlin věděl, že teď už tomu dokonale rozuměla. Nikdy nezaváhal, nikdy neukázal sebemenší náznak nejistoty nebo vlažnosti, přejížděl rukama z jejích zad na hýždě a zpátky, jako by byla tou absolutně jedinou věcí, která ho zajímala, a nic mu nemohlo zabránit dělat si, co chtěl. A ji to dráždilo a pohánělo oplácet mu stejnou mincí, protože byla nerada druhá, v čemkoli, a zvlášť nerada byla druhá po právě po něm. Obtočila jednu ruku kolem jeho pasu a druhou zvolna přešla z paže přes rameno až do světlých vlasů, a když Malfoy viděl, že jen pasivně neváhá, dovolil si konečně polibek přerušit a otevřít oči.
"Proč vždycky hledáš výmluvy, jak se mě zbavit, Grangerová?" zašeptal zhrublým hlasem, odsunul neposlušný pramen vlasů dozadu a sklonil hlavu k jejímu krku. "Já přece vidím, co s tebou dělám."
Zčervenala, ale naštěstí se pečlivě věnoval její pokožce, takže mu unikla příležitost vidět její nepohodlí. Ano, on to možná viděl, z toho, jak se proti němu napínala a zesláblými prsty ho hladila po zádech, místo aby se snažila věc ukončit. Ale ona to na sobě navíc cítila a společně s napětím, které narůstalo v jejím podbřišku, se všechny souvislosti a rozumné myšlenky přesouvaly za jakousi neprostupnou stěnu v její mysli, která jí říkala: později.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nela Nela | 12. října 2016 v 13:11 | Reagovat

Super překvapení, ani jsem nedoufala, že tu něco najdu, když jsem na stránku najížděla :D Super kapitola, pěkně nás napínáš ! :) Budu se těšit na druhou půlku kapitolky :)

2 Zumi Zumi | 13. října 2016 v 21:03 | Reagovat

Parádaaaaaaaa! Úplně neuvěřitelně mi to zvedlo náladu, když jsem našla další díl, respektive první polovinu dalšího dílu, a nemůžu se dočkat, až přidáš tu druhou a my se dočteme o všech nelehkých rozhodnutích. :D

3 Sachmet Sachmet | 16. října 2016 v 0:41 | Reagovat

Páni! Jsem zvědavá, jestli u ní nastane nějaký zlom. Děkuji za další kapitolu, moc potěšila

4 Teri Teri | 16. října 2016 v 11:50 | Reagovat

Moc se mi líbí jak si hraješ s tou psychologickou stránkou postav, je to takové uvěřitelné, za mě jedna z nejlepších povídek. Doufám, že na pokračování nebudeme čekat dlouho :D

5 Nicole Nicole | 20. října 2016 v 18:39 | Reagovat

dokonalý a super překvapeni! těším se na pokračování, díky, že furt píšeš, vyplatí se čekat:)

6 Katy Katy | 20. října 2016 v 20:56 | Reagovat

waw, ake velke překvápko si nam spravila. dakujeme, krasna kapitolka a uz teraz sa tesim na druhu část:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama