27. Nelehká rozhodnutí (2/2)

24. října 2016 v 0:21 | Caph |  Lost in Léthé
Tak nakonec později, ale přece - druhá část.



Zčervenala, ale naštěstí se pečlivě věnoval její pokožce, takže mu unikla příležitost vidět její nepohodlí. Ano, on to možná viděl, z toho, jak se proti němu napínala a zesláblými prsty ho hladila po zádech, místo aby se snažila věc ukončit. Ale ona to na sobě navíc cítila a společně s napětím, které narůstalo v jejím podbřišku, se všechny souvislosti a rozumné myšlenky přesouvaly za jakousi neprostupnou stěnu v její mysli, která jí říkala: později.

A tak ani na moment nezaváhala, když se vrátil k jejím rtům, a nijak neprotestovala, jakmile ucítila, že se jeho ruka plíživě vkrádá pod její tričko a sune se směrem nahoru. Dokonce ani když se Malfoy dal do pohybu a vmanévroval ji směrem k pohovce, nepokoušela se mu v tom nijak zabránit. První náznak nejistoty se v ní objevil teprve v momentu, kdy se do ní opřel a ona se ocitla uvězněná pod jeho tělem. A paradoxně ne proto, že by se jí to nelíbilo, právě naopak. Merline, tak dlouho už na sobě necítila tíhu mužského těla, že zapomněla, jak skvělý to byl pocit. Nemohla si pomoct, aby se tomu nepodvolila, zvlášť ne ve chvíli, kdy Malfoy opustil její rty a lenivými polibky se začal přesouvat přes krk a klíční kosti k jejímu hrudníku. Možná ji to mělo zastavit, možná jí měla její vlastní šílenost dojít v momentu, kdy se jeho ruka posunula z jejího pasu na ňaďro a jí unikl vzdech tak hlasitý, že to donutilo blonďáka zavrčet a utišit ji dalším hlubokým polibkem. Ale s každou další vteřinou v ní narůstala neutichající touha a zároveň se vytrácel zdravý rozum. Oba dva toto přece chtěli, tak jaký smysl mělo vzdorovat? Už týdny mezi nimi rostlo napětí a všechno směřovalo k této chvíli. Copak nebylo od začátku jasné, že jednoho dne skončí ve stejném bodě, v němž to všechno začalo? Malfoy si jistě od začátku nepřál nic jiného a ona možná potřebovala k tomu poznání dospět časem, nicméně nyní už o něm neměla pochyby. Možná to nebylo právě nejrozumnější, ale k čertu, proč měla být vždycky rozumná? Ne, nechtěla se řídit rozumem, chtěla na vlastní kůži zažít tu spalující horkost a nenasytnost, jakou pozorovala v Malfoyových vzpomínkách. Jen jednou, jednou jedinkrát.
Tentokrát to byla ona, kdo opustil jeho rty. Zatlačila dlaní na jeho hruď, aby ho přiměla vrátit se do vertikální pozice a mohla se jednodušeji zbavit jeho trička. Už tak nebylo fér, že na sobě neměla kalhoty, zatímco on byl stále úplně oblečený. Očekávala, že jí s tím s radostí pomůže, z nějakého důvodu to ale nechával plně na ní, a ona proto sklonila hlavu k jeho hrudi, a zatímco mu tričko přetahovala přes hlavu, vsázela mu na hruď podobné polibky, jaké před chvílí umisťoval on. Upřímně řečeno se především snažila vyhnout pohledu do jeho očí, protože jí něco napovídalo, že to byla studnice všech problémů.
Když se jí konečně podařilo tričko sundat a odhodit ho na zem, vrátila se k jeho ústům a poškádlila ho několika pomalými jemnými doteky, než na sekundu uvěznila jeho spodní ret mezi své zuby a polibek prohloubila. Malfoy tlumeně zasténal do jejích úst, zaťal jí prsty do hýždí a přitáhl si ji v majetnickém gestu do klína, a Hermiona při střetu jejich boků nemohla než si zoufale povzdechnout. Možná se nad ním právě o palec či dva tyčila, ale ani v nejmenším neměla pocit, že by byla ona ta, která měla věci ve svých rukou. Jen s blažeností vnímala, jak jeho ruce putují po jejím těle, které už tak prozrazovalo přes to málo oblečení víc, než se slušelo. Nakonec se jeho dlaň na moment ustálila na jejím stehnu, než začala vyjíždět výš, přes hýždě a boky až ke křivce pasu, a jakmile palcem zachytil lem jejího trička a začal ho rolovat nahoru, problesklo jí hlavou, že se právě schylovalo k té chvíli, kdy bude před Malfoyem téměř nahá. Z hrdla se jí začal drát smích nad absurditou té situace, nakonec z něj ovšem vyšel jen jakýsi neurčitý kňouravý zvuk, když se blonďákovy prsty zastavily na jejím prsu a tím samým palcem schovaným pod záhyby látky přejel po její bradavce.
Divila se, že se mu podařilo jí tričko přetáhnout přes hlavu, ačkoli se k němu přitiskla, jak nejtěsněji mohla, s přáním ucítit konečně dotek jeho pokožky vůči té své. Nenechal ji ale užít si ho tak dlouho, jak si přála, když ji znovu zatlačil do pohovky a začal se ústy posouvat na nově odhalenou pokožku. Zvláštní, že jemné strniště na jeho tváři ten dotek překvapivě ničím nezhoršovalo. Jen dělalo její pokožku ještě citlivější, společně se sebejistými polibky, kterými se blonďák začal z hrudníku pomalu posouvat níž a které na její rozpálené kůži chladily.
Užívala si ten pocit horkých vlhkých rtů a zpod přivřených víček sledovala jejich trasu až do chvíle, kdy se začal Malfoy nebezpečně přibližovat k poslednímu kusu látky, který na sobě ještě měla. Poté se vzepjala a pokusila se nahmatat opasek jeho kalhot, on ji však zarazil a přidržel jí ruce u hlavy.
"Nekaž mi plány, Grangerová," zavrněl jí do ucha.
Neměla už pochyby o jeho úmyslech, ne, když se ústy vrátil na její břicho a rukama ji úspěšně přiměl udělat mu mezi zesláblýma nohama dostatek místa. A částečně se jí začaly vracet jiskřičky souvislého myšlení, protože si najednou velmi zřetelně uvědomovala, k čemu se právě schyluje. Otevřela oči a pohlédla dolů na jeho rozcuchané vlasy, které zase svírala mezi prsty, jak se otírají o pokožku jejího břicha. Ten výjev byl stejnou měrou varovný jako nesnesitelně vzrušující.
"Počkej," vzdychla naprosto proti všemu, co se jí snažilo naznačit její tělo. "Draco…"
Jméno ho přece jen přimělo zvednout hlavu a podívat se na ni. Jeho pohled byl rozostřený touhou a zračilo se v něm nezkrotné odhodlání, a jakkoli jí ty oči v prvé řadě připomněly celou řadu peprných vzpomínek, které jí umožnil ve své hlavě vidět, nakonec k ní přivolaly zpátky i tu myšlenku, jejíž přítomnosti se celou dobu bránila právě tím, že se jeho očím vyhýbala. Že je v jeho hlavě ještě něco dalšího, co jí neukázal, a že jakmile ho její lest přinutí to tajemství vyjevit, bude se na ni zcela jistě dívat úplně jiným pohledem.
Dát té jediné rozumné myšlence, které byla její hlava v onom momentu schopna, skutečně průchod, byla ta nejtěžší věc, jakou musela za poslední týdny udělat. Celé její tělo zaplavovaly hormony, které jí říkaly přesný opak a odmítaly přimět její tělo spolupracovat. S neskutečným přemáháním se snažila vrátit rozumu prostor, a když ji do toho Malfoy jazykem poškádlil přímo nad lemem kalhotek a objal zespodu paží její stehno tak, že ji stále bez nejmenšího odporu přiměl rozevřít klín, vyšlo z ní přímo bolestné zasténání.
"Tohle… Tohle nejde," pokusila se říct s o něco větší důrazností a dát chvějící se nohy zase k sobě, ale když palcem přejel po vlhké látce, vypadl z ní jen další sten.
"Jistěže jde," zašeptal a horký vzduch ji zašimral na břiše. "A bude to ještě lepší, než si myslíš, to ti slibuju."
Jestli někdy měla mít možnost to ještě zastavit, bylo to přesně v tom okamžiku, kdy vzrušením téměř vzlykala a on začínal druhým prstem odsouvat kalhotky stranou. A nejspíš by na to bez jeho přispění nenašla sílu, protože její tělo přímo škemralo, aby nepřestával. Ale on k ní na kratičký moment znovu zdvihl oči, a to rozhodlo.
Ne, nemohla tohle udělat. Nemohla mu tohle udělat.
Jedna věc byla zradit jeho důvěru tím, že mu podstrčí Veritasérum, a sám o sobě byl ten čin dost hrozný na to, aby bylo těžké získat si odpuštění. Ale bodnout ho takto do zad i po tom, co se s ním vyspí, byla věc úplně jiná. Žádný člověk se špetkou slušnosti tohle nemohl udělat, a už vůbec ne někomu, kdo k němu chovat city. Merline, vždyť Malfoy byl technicky stále její snoubenec. Vážně chtěla, aby jeho první sex s ní po tak dlouhé době skočil jako hořká vzpomínka na den, kdy ho využila a potom zradila? Nepotřebovala svou paměť zpátky, aby věděla, že do takové ženy se Malfoy nezamiloval. A jakkoli slabá si v té chvíli připadala, stále nebyla ochotná se svého plánu vzdát. Ne, nemohla se s ním vyspat, a přesto ho nechat pozřít Veritasérum, a nemohla na Veritasérum zapomenout, jen aby si dovolila chvíli slasti.
A tak vší mentální silou, kterou ze sebe dokázala vykřesat, popadla jeho ruku a zarazila ho v pohybu.
"Ne," dostala přes rty tím nejchabějším způsobem, jakým to vůbec mohla vyslovit. Ale on ji přesto poslechl. Vykroutila se z jeho sevření, poposunula se na sedačce na dostatečnou vzdálenost, aby ji nelákalo zpět alespoň teplo jeho těla, a na moment pevně zavřela oči, aby se uklidnila a nemusela se mu dívat do tváře. Dělala tu jedinou správnou věc, která připadala v úvahu, ale přesto ji všechno přitahovalo zpět k němu a musela doslova bojovat sama se sebou, aby si stále dokola připomínala, co ji vlastně zastavilo.
"Hermiono," zamumlal a položil jí ruku na koleno. Zavrtěla ale rovnou hlavou, snažíc se dát mu najevo, že se jí ani nemá pokoušet ptát, co se děje.
"Nemůžeme to udělat," řekla i přes to, že se celé její tělo stále třáslo. "Ne teď… Nemůžeme."
Viděla na jeho napjatých svalech, že se musel sám silně soustředit, aby ji poslouchal a nepokusil se ji přesvědčit spíše činy než slovy. A veškerý zbytek síly dávala do toho, aby se očima soustředila na nějakou neutrální část jeho těla, která v ní nebude schopná vykřesat pochyby o tom, co právě dělala.
"Proč ne?" zeptal se zhrublým hlasem.
Ztěžka polkla, nejistá, jestli dokáže zároveň myslet logicky a srozumitelně své myšlenky formulovat. "Protože to pořád nedává smysl," zašeptala nakonec těžce.
V Malfoyově tváři se objevila nechápavosti s náznakem podezřívavého rozhořčení. "Co nedává smysl?"
"My dva," ujasnila a zoufalost jí přímo čišela z hlasu. Konečně si zase uvědomila, že má na sobě jen kalhotky, a objala se alespoň rukama, aby si nepřipadala tak odhalená.
Malfoy na ni hleděl naprosto nechápavě, než se prudce zvedl z pohovky a oči mu potemněly. "Nedává smysl? Jak to můžeš vůbec říct, po tom všem? Právě jsme skoro-"
"Ne," přerušila ho urychleně, když si uvědomila, že si její slova špatně vyložil. "Tohle nemyslím, chápu až moc dobře… ach, Merline, rozumím tomu až příliš dobře," zavzdychala ztrápeně. "Ale náš vztah, celé ty měsíce utajování, zasnoubení a potom ten večírek… To nedává smysl," dořekla tím nejtenčím hlasem a odhodlala se na Malfoye znovu podívat.
Začínal jí rozumět, ale nezdálo se, že by to něčemu prospívalo. Ve skutečnosti se jeho výraz pozvolna nenápadně měnil, až přešel k tomu, co tak moc dobře znala - naučené masce, za níž však nyní s jistotou tušila něco pohřbeného.
"Ukázal jsem ti to," poznamenal poněkud suše. Hleděl na ni z výšky a v kombinaci si minimem oblečení se cítila ještě hůř než před chvílí. "Nebyla to moje volba, to ty jsi jim to nechtěla říct."
"Ale proč?" zaúpěla zoufale. "Jsou jako moje rodina. Proč jsem se s nimi nechtěla podělit o něco, co mě naplňovalo? Proč jsem jim lhala dlouhé měsíce po tom, kdy začal náš vztah být vážný? Proč jsem souhlasila, že si tě vezmu, a pak to před všemi zapřela? Tohle se mi ani trochu nepodobá-"
"Bála ses, jak budou reagovat-"
"Přestaň," zavrtěla rezolutně hlavou. "Nesnaž se mě krmit těmi výmluvami, které jsem já říkala tobě. Oba dva víme, že pravda byla někde jinde. Rozmyslela jsem si to?" pokoušela se uhodit hřebíček na hlavičku, zatímco si přes hlavu natahovala alespoň jeho tričko, které jí leželo pod nohou. "Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že jsem možná souhlasila jen pod tou tíhou okamžiku?"
"Jistěže neměla," odmítl okamžitě. "Myslela jsi to smrtelně vážně, když jsi řekla ano. Copak si vážně myslíš, že bys kývla na manželství, aniž by sis byla jistá?"
"Ne," musela souhlasit. "Ale ani si nemyslím, že bych bezdůvodně zapírala někoho, koho jsem milovala," odmlčela se na moment, aby nabrala síly k vyslovení nové domněnky. "Začala jsem o svatbě pochybovat, protože se mezi námi něco stalo? Podvedl jsi mě? Nebo já tebe?"
Odfrkl si, jako by to byla ta nejabsurdnější věc, jakou za celý večer slyšel. "Tohle je směšné," ulevil si, ale znovu se jí podíval do očí, když odpovídal. "Nepodvedl bych tě. Stejně jako bys ty nepodvedla mě. Oba dva jsme moc dobře věděli, že k sobě patříme, že pokud nebudeme spolu, skončíme v nudných očekávaných manželstvích, ve kterých budeme den za dnem pomalu hnít. A kdyby se to vážně stalo, kdybych tě podvedl nebo ty mě, opravdu bys jen pochybovala, jestli si mě máš vzít?"
Měl samozřejmě pravdu, ale teprve vyslovením v jeho přítomnosti to pochopila. Kdyby něco takového udělal, nikdy by mu už nedůvěřovala. A kdyby to snad provedla ona, výčitky by jí jistě nedovolily pokračovat v jejich vztahu. Opravdu jí však docházela jakákoli možná logická vysvětlení. Malfoy před ní stál stále rozčepýřený a polonahý s výrazem absolutní zatvrzelosti a ona začínala být zoufalá.
"Tak v čem byl problém? Co mi neříkáš?" odhodlala se nakonec upřímně pronést. "Viděla jsem tvůj výraz, když jsem se tě ptala, jestli jsi mi hodlal o tom prstýnku někdy říct. Ulevilo se ti, když ses otočil a zjistil, že mluvím právě o něm. Co sis myslel, že se chystám říct?" hleděla mu neúnavně do očí.
"Nevím, o čem to mluvíš," pokrčil až příliš nenuceně rameny a udělal několik kroků k oknu. Tuhly jí všechny rozpálené svaly v těle, když pozorně sledovala, jak se přibližuje ke stolku s alkoholem. "Muselo se ti to jen zdát, šlo o ten prstýnek."
"Lžeš," zašeptala tiše, ale zřetelně. Blonďák se se zaťatými pěstmi krátce otočil a jeho pohled ji drtil s kamennou pevností. Frustrace na něm byla tak viditelná, že už neměla nejmenší pochyby - nebyla daleko od jeho tajemství a ho to znervózňovalo. Sama se zvedla a z dostatečné vzdálenosti kontrolovala jeho pohyby.
"Tvrdila jsi, že mi věříš," připomněl jí prudce. "Teď mě obviňuješ ze lži. Tak co to bude, Grangerová? Obojí mít nemůžeš."
Zběžně pohledem zavadil o karafy a zdálo se, že se očima znovu vrátil k whisky.
"Chci jen slyšet celou pravdu," třásl se jí hlas, když pozorovala, jak k nádobě Malfoy natahuje ruku a druhou obrací prázdnou skleničku vzhůru. "Jen… já-"
"Řekl jsem ti už všechno," jeho hlas zněl tvrdě. Sledovala zamrzlá, jak jantarová tekutina stéká hrdlem nádoby do sklenice v Malfoyově levé dlani a žaludek se jí přitom kroutil všemi směry. Připadala si, jako by se mu právě chystala vrazit dýku do zad, a dokonce se jí úplně stejně chvěla ruka. Věděla, že pokud ho nechá napít se, nebude už cesty zpátky. Možná jí to nikdy neodpustí. Avšak naprosto stejně si byla jistá, že pokud ho teď zarazí, pravdu se nikdy nedozví. A nebude mít příležitost pohnout se kupředu, ať už s Malfoyem, nebo bez něj.
Přesto když se jeho ruka pohnula nahoru a jí se zježily všechny chloupky v zátylku, jak se sklenice přibližovala k jeho rtům, se musela ještě jednou pokusit. "Prosím, Draco," zašeptala, stojíc jako přimrznutá na místě.
Na vteřinu se možná nad jejím přáním zamyslel, když se sklenice jen otřela o jeho rty a zastavila se. Ale poté ji do sebe stejně převrátil, bez jediného slova dobrovolné upřímnosti, v něž Hermiona doufala.
Pocítila těžké zklamání a na okamžik to potlačilo téměř všechnu provinilost. Blonďák znovu chytil karafu a dolil si, tentokrát poloviční dávku, snad jako přípravu na to, že bude jejich hádka pokračovat. Nemohl samozřejmě lektvar rozpoznat, zato Hermiona už byla připravená. Sebrala svou hůlku ze stolu, kam ji musel Malfoy položit poté, co Hermionu připravil o kalhoty, a přiblížila se k němu o další dva opatrné krůčky. Nebála se takového vyhrocení situace, ale chtěla být připravená na vše, včetně možnosti, že se bude Draco snažit odejít a ona ho bude muset zastavit.
S roztřesenýma nohama, zato už pevným hlasem, se mu podívala zpříma do očí. "Co jsi mi zatajil, Draco? Proč jsem o nás odmítala komukoli říct?"
Jeho ústa se automaticky otevřela a ona si byla jistá, že si toho v první vteřině ani nevšiml. "Protože ses c-" vyhrnulo se z nich okamžitě, než se blonďák zajíkl. Další hláska se mu drala na jazyk a při snaze pochopit, co se děje, zalapal po dechu ještě víc. Podíval se na Hermionu, která před ním stála s výrazem lítosti a přesto odhodlání, a jeho oči nevěřícně sklouzly dolů na sklenici v zaťatých prstech.
"Cos to-" pokusil se ze sebe vypravit, ale Veritáserum mu bránilo pronést cokoli jiného než odpověď na přímo položenou otázku. Hermiona ovšem věděla, že Malfoy okamžitě pochopil, co se stalo. Prozrazoval to temný stín v jeho očích, kterýma ji drtil jako nikdy předtím.
"Omlouvám se," nedokázala si zabránit v pokusech o ospravedlnění. "Nevíš, jak moc se mi líto, že jsem musela k tomuto přistoupit."
On ale neměl pro její omluvy nejmenší pochopení. Oči se mu leskly, jak mu do nich vnitřní snaha udržet jazyk za zuby vháněla slzy, a přesto měla pocit, že kdyby to bylo jen trochu možné, vybouchly by zlostí. Stejně jako po Averyho útoku z něj sálal nezkrotný hněv, kromě něj tu ale bylo ještě něco. Snad zoufalost, snad bolest, možná strach a nejspíš všechno dohromady. Klouby mu zmodraly, jak úporně zatínal nehty do dlaně, čelisti se třásly urputným soubojem Malfoyovy vůle a Veritaséra a žíly na krku naběhly takovým způsobem, že jeho hlava musela brzy explodovat. Přesto se lapavě pral o kyslík a zoufale drkotal zuby o sebe, aniž by mezi nimi proklouzlo cokoli srozumitelného.
"Nedělej to," zakroutila prosebně hlavou, když pochopila, o co se snažil. "Vím, že ovládáš Nitrobranu jako skoro nikdo, ale prosím… Nebojuj s tím. Už na tom nezáleží. Stejně už vím, že mi něco tajíš."
Malfoyovy tváře se začínaly barvit do ruda a přes zaťaté čelisti stále unikaly jen trhavé přidušené zvuky, z nichž těžko mohla rozpoznat slova. V té chvíli jí došlo, že Malfoyovy schopnosti Nitrobrany byly škvírou v plánu, s níž nepočítala, a na moment ji napadlo, zda to všechno mělo být k ničemu. Samozřejmě věděla, že člověk mimořádně schopný v Nitrobraně mohl účinky Veritaséra blokovat. To byl koneckonců důvod, proč přiznání pod účinky Veritaséra u Starostolce nikdy nemohlo být jediným usvědčujícím důkazem. Ale ještě nikdy za svou praxi se nesetkala s tím, že by kdokoli dokázal Veritaséru vzdorovat byť jen na pět minut. Jediný, kdo by to podle jejího názoru dokázal, byl Voldemort, a k tomu už naštěstí dojít nemohlo. Při pohledu na vzpurného Malfoye však na vteřinu znejistěla. Mohl být skutečně až tak dobrý? Zajistila si nyní doživotní ztrátu jeho důvěry, aniž by měla šanci dostat odpovědi, pro které to všechno dělala?
"Proč, Malfoyi?" zopakovala otázku nejistě. A způsob, jakým se jeho obličej bolestně zkroutil, jí na její obavy odpověděl. Ne, Malfoy Veritaséru nedokázal vzdorovat navěky.
Když konečně ústa otevřel, netušila Hermiona, zda to bylo Veritasérum, co ho ponoukalo zuřivě chrlit slova, nebo zda se natolik dobrovolně projevil jeho hněv. "Protože jsi byla přesvědčená, že si nezasloužíš být šťastná!" zakřičel z plného hrdla, hlas stále nakřápnutý z předchozí snahy o mlčení. "Protože jsi věděla, že říct o nás Potterovi a Weasleymu je poslední zatracená překážka, která tomu brání, a pokud bys jim to řekla, už bys neměla žádnou výmluvu! Musela bys přestat lhát sobě i mě, musela by sis přiznat, že tě užírá vina! Ta zasraná vina za něco, co jsi k čertu nemohla ani ovlivnit! Musela by ses s ní vypořádat, a to jsi ve skutečnosti nechtěla! Protože to podle tebe bylo přesně to, co ti patřilo!"
Nerozuměla mu, a přesto v ní rostl neklid. "O čem to mluvíš?" položila podezřívavě další otázku a neúnavně mu hleděla do očí. "Jaká vina?"
Jeho zuby o sebe znovu skříply, jako by se na moment opět pokusil vzepřít, ale Veritasérum bylo silnější. "Že jsi o něho přišla," vyslovil hlasem, který se lámal jako paprsek na střepu skla. "Jako bys za to snad mohla být jakkoli zodpovědná, zatraceně… Prostě se to stalo. Ale stejně sis nemohla pomoct. Vinila ses za to, že sis zpočátku nebyla jistá… jestli to vůbec chceš. Jestli nemáš zvolit tu jednodušší možnost. A když ses dozvěděla, že už je stejně pryč, zavalily tě výčitky svědomí. Přesvědčila jsi samu sebe, že je to tvá vina, protože jsi vůbec kdy zapochybovala, co máš dělat. Že po tom všem, po smrti své matky a všech ostatních, kteří se nedožili konce války, jsi vůbec dokázala takhle přemýšlet o něčím životě. I když jsi potom předstírala, že se nic neděje, já jsem věděl, že ses s tím nikdy opravdu nevyrovnala. Že sis nikdy neodpustila svoje pochybnosti."
Pravdivě jí odpovídal, a přesto se plné odpovědi snažil vyhnout, jak jen to šlo. Ale Hermiona už měla své tušení. Barva pomalu opouštěla její obličej a měla pocit, že jí něco vysává všechen vzduch z plic. Široce rozevřenýma očima otupěle pozorovala Malfoye, který se najednou s tím zmučeným výrazem zdál o několik let starší, a nakonec se přinutila slabým hlasem všechno dokončit. "Pochybnosti o čem?"
Jeho oči měly barvu tekutého stříbra, když jí odpovídal. "Jestli si máš to dítě nechat."


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katy Katy | 24. října 2016 v 9:41 | Reagovat

Strasne moc ta prosim, nenachavj nas na dalsiu kapitolu dlho cakat. Vazne toto bolo super ale a krasne si to napisala, a dakujem ze pokracujes, len uz teraz sa neviem dočkat pokracovania...

2 Caph Caph | 24. října 2016 v 13:09 | Reagovat

Děkuju za komentář :) Další kapitola bude potřebovat ještě pár úprav a dopředu vím, že tento týden je určitě udělat nezvládnu. Obecně teď budu mít časově dost náročný podzim/zimu a měla bych přednostně dělat tisíc jiných věcí, proto nechci nic moc slibovat (stejně znáte moje sliby). Ale budu se pokoušet najít si mezi tím chvilky a psát ;)

3 Katy Katy | 24. října 2016 v 13:32 | Reagovat

no však ja ta chapem, ja len ze je strasne cakat pol roka. no však uvidíš možno si to nejak zmenezujes, a nam urobíš skoro velku radost s novou kapitolkou. inak co sa tyka deja, stále mam pocit ze to na tom plese nechcela povedat aj koli niecomu inemu co suvisi a s tu stratou pamati. neviem este tam je najaka zahada, co sa možno aj Draca netyka. Ale chudak, ten bude teraz asi trochu nahnevany...

4 Nela Nela | 24. října 2016 v 14:45 | Reagovat

Tak to by nášup, opravdu skvělá kapitola. Musím přiznat, že jsem dlouho netušila, co Draco skrývá, až s poslednímu řádky mi to docházelo. Jsem hodně zvědavá, jak se s tou situací oba poperou.
Děkuju, že píšeš tak skvělou a poutavou povídku :) Umím si představit, že času moc není, o to víc si toho cením :) Novou kapitolu budu vyčkávat každý den, klidně zase celý půl rok :D Vyplatí se to :)

5 Nicole Nicole | 24. října 2016 v 18:27 | Reagovat

tak to jsem teda nečekala,  je to ohromný, dík moc za další díl:)

6 Silrien Silrien | 28. října 2016 v 16:37 | Reagovat

Tedy. Jsem nevýslovně zvědavá, co Draco udělá, až vyprchají účinky Veritasera. Těším se na pokračování

7 Sachmet Sachmet | 31. října 2016 v 22:53 | Reagovat

Tak tohle je překvapení! Čekala jsem nějaké rodinné tajemství a tak.....ale nic takového. Jsem moc zvědavá na pokračování. Děkuji za další kapitolu, byla skvělá

8 Mami Mami | 9. listopadu 2016 v 17:38 | Reagovat

Waw to je ale bomba.

9 Teri Teri | 24. listopadu 2016 v 23:20 | Reagovat

tak to bylo docela překvápko, super kapitola !

10 rezka rezka | 13. ledna 2017 v 23:24 | Reagovat

Ahoj, super kapitola :* jak to vidíš s pokračováním? :)

11 Katy Katy | 6. dubna 2017 v 9:36 | Reagovat

prosim daj nam vediet co bude s dalšími kapitolkami.

prosim prosim prosim, Planujes este pokracovat?

12 Šanička Šanička | 7. dubna 2017 v 19:06 | Reagovat

Nebojte, věřím tomu, že to Caph určitě dopíše. ;) Jen jsou teď na pořadu státnice a diplomka, tak buďte trpěliví. :))

13 Tadika Tadika | 27. dubna 2017 v 23:17 | Reagovat

Ahooj tiež píšem diplomovku, takže viem asi ako si na tom :) držím palce a budem trpezlivo čakať na pokračovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama